Americký prezidentský systém funguje jen díky spolupráci Republikánů a Demokratů v Kongresu. Data ale ukazují, že tyto strany jsou stále méně ochotné spolupracovat. Pokud bude trend pokračovat, systém se „zablokuje“, podobně jako tomu došlo v řadě jiných zemí.

Ekonom Pavel Kohout i někteří politici prosazují zavedení prezidentského systému v České republice a za příklad si berou USA. Jenže americká demokracie ve skutečnosti není stabilní díky prezidentskému systému, ale naopak jemu navzdory.

USA jsou prezidentským systémem. Jde o režim, v němž je předsedou vlády prezident. Prezident a parlament jsou voleni, a díky této přímé legitimitě od lidu se nemohou navzájem „odstřelit“ – prezident nemůže rozpustit parlament a parlament nemůže vyslovit nedůvěru prezidentově vládě.

V takovém uspořádání hrozí fatální krize, pokud prezident a parlamentní většina pochází z různých politických táborů (např. prezident je pravicový a parlament je levicový) – parlament v takovém případě prezidentově vládě neschválí žádný zákon. A protože se prezident nemůže zbavit parlamentu a naopak, systém se „zablokuje“. V parlamentní demokracii obdobná situace nastat nemůže, protože levicová většina by nevyslovila pravicové vládě důvěru.

USA se zatím dokázaly „zablokování“ prezidentského režimu vyhnout díky „přeběhlictví“ kongresmanů. Např. republikánský prezident čelící Kongresu s převahou Demokratů je schopen vládnout, najde-li se dostatek demokratických kongresmanů ochotných podporovat jeho návrhy společně s republikánskými kolegy.

Schopnost dohodnout se bez ohledu na stranickou příslušnost je klíčem stability americké demokracie. Jenže data ukazují, že obě strany se čím dál více „zakopávají“ do dvou nesmiřitelných táborů. Pokud se to nezmění, americký prezidencialismus se jednoho dne „zablokuje“ způsobem popsaným výše.

Tento trend je patrný z hlasování v Kongresu. Graf dole je výsledkem tzv. multidimenzionálního škálování, statistické metody, která odhaluje skryté vzory ve výsledcích hlasování. Každý bod představuje jednoho člena Sněmovny reprezentantů.

Čím blíže se dva body nachází k sobě, tím častěji daní kongresmani hlasovali shodně. Kdyby dva kongresmani hlasovali naprosto totožně při každém hlasování, v grafu by se nacházeli na stejném místě. Osy grafu nemají žádný věcný význam, graf je možné libovolně otáčet okolo počátku. Důležitá je pouze relativní poloha bodů.



Graf je výsledkem multidimenzionálního škálování všech hlasování od roku 1975. Je animovaný - animaci spustíte kliknutím na tlačítko "play" (trojúhelníček ►) vlevo dole. Uvidíte, jak se struktura hlasování měnila v čase. Je patrné, že kongresmani se shlukují podle stranické příslušnosti. Klíčové je, že vzájemná vzdálenost obou shluků neustále roste. To odpovídá skutečnosti, že klesá četnost společného hlasování Republikánů a Demokratů a naopak se častěji vyskytují situace, kdy obě strany hlasují proti sobě.

Následující graf ukazuje průměrnou vzdálenost obou stran od konce občanské vlády v roce 1865. Pomocí panelu vpravo si v grafu můžete zvýraznit významné historické události. Červená čára odpovídá vzdálenosti Republikánů a Demokratů ve Sněmovně reprezentantů a žlutá čára vzdálenosti v Senátu. Hlasování kongresmanů v obou komorách se příliš neliší, takže obě křivky mají skoro stejný průběh.



Je vidět, že ve druhé polovině 19. století byla vzdálenost obou stran poměrně vysoká, ale potom výrazně poklesla v meziválečném období. Zatím nejčastěji obě strany spolupracovaly v době druhé světové války. To je celkem logické – řada národů odhodí ideologické rozdíly v době ohrožení.

Jenže zhruba od 70. let vzdálenost Republikánů a Demokratů neustále roste a v nynějším 113. Kongresu je dokonce rekordně velká. Neochota obou stran hlasovat společně je dlouhodobým a stále se prohlubujícím trendem. Není jen důsledkem současné hospodářské krize, naopak Republikáni a Demokraté spolu paradoxně spolupracovali velmi těsně v době Velké krize ve 30. letech.

A co je příčnou stále větší neochoty kongresmanů překračovat při hlasování stranické linie? Podle politologů, jako je Keith Poole, se obě strany ideologicky vzdalují – Republikáni jsou stále konzervativnější a Demokraté stále liberálnější. Příčinou je nárůst ekonomické nerovnosti v americké společnosti.

Graf dole ukazuje, jak spolu souvisí ideologická polarizace (tedy vzdálenost obou stran definovaná výše) a nerovnoměrné rozdělení bohatství ve společnosti vyjádřené Giniho indexem. Zatímco Republikáni hájí spíše bohatší voliče, Demokrati jsou stranou chudších. A protože bohatí stále více bohatnou a chudí stále více chudnou, politické zájmy těchto dvou skupin se stále více rozchází. To tlačí obě politické strany na opačné konce ideologického spektra a snižuje jejich schopnost spolupracovat.



Jenže taková konstelace hrozí pohromou. Jak takové „zablokování“ prezidentského režimu vypadá, prožili v řadě latinskoamerických zemí, např. v Ekvádoru, Chile nebo Brazílii. Autoři jejich ústav si zdánlivě logicky, ale ve skutečnosti velmi naivně mysleli, že když okopírují ústavu USA – „nejdemokratičtější země na světě“ – zajistí tím stabilitu nových demokracií.

Jenže tamní kongresmani nebyli k dohodám s prezidenty ze znepřátelených stran tak svolní, jako jsou ti američtí, takže se jejich režimy brzy dostaly do výše popsané slepé uličky. A z ní vede obvykle cesta pouze k diktatuře prezidenta nebo k vojenskému převratu. Konec konců i v USA byly dvě hlavní strany více znepřátelené, než jsou nyní, jen v době těsně před občanskou válkou.

Pokud se vám tento článek líbí, podpořte občanské sdružení KohoVolit.eu pomocí DMS na číslo 87777 s textem: DMS ROK KOHOVOLIT (cena 30 Kč, z toho 27 Kč pro KohoVolit.eu).