Parlament ve stavu tvrzené (ve skutečnosti nepodložené) legislativní nouze přijal tzv. pandemický zákon. Ačkoliv se poslanci vesměs dušovali, že tento zákon je v pohodě, protože stav pandemické pohotovosti bude vypínat a zapínat Sněmovna, trochu přehlédli, že věc je daleko obludnější. Když totiž Sněmovna pandemickou pohotovost jaksi náhodou zapomene vypnout, tak ji tady prostě máme a na jak dlouho, nikdo přesně neví...

Přitom se bavíme o obyčejném zákonu (nikoliv ústavním), který zavádí „normalizované“ omezování základních práv (vč. svobody rozhodování a integrity jednotlivce), které je jednoznačným zásahem do lidské důstojnosti (tj. svébytnosti, autonomie jednotlivce), jaký tady dosud od sametové revoluce neměl obdoby.

Na vysvětlenou, legislativní situace před přijetím tzv. pandemického zákona byla taková, že na základě úst. zák. č. 110/1998 Sb. (dále jen „ústavní zákon o bezpečnosti ČR“) byl vyhlašován nouzový stav, a to vždy na omezenou dobu (viz čl. 6 odst. 1 - Nouzový stav se může vyhlásit jen s uvedením důvodů na určitou dobu a pro určité území. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají. Podrobnosti stanoví zákon). Tento ústavní zákon o bezpečnosti ČR je nejvýznamnějším dosud přijatým doplňujícím zákonem k Ústavě (který nebyl Ústavou výslovně předpokládán), v souladu s čl. 9 odst. 1 Ústavy s tím, že upravuje problematiku mimořádných stavů včetně možnosti omezení základních práv, problematiku ozbrojených sil, brannou povinnost a postavení Bezpečnostní rady státu. Vzhledem k tomu, že tato témata doplňují a nepřímo mění ústavní úpravu, tak z tohoto důvodu musela být přijata formou ústavního zákona.

Touto optikou je, myslím si, potřeba říct, že i tzv. pandemický zákon nepřímo mění ústavní úpravu, protože nově zavádí plošná a časově nedostatečně ohraničená omezování lidských práv v souvislosti s covid-19. Navíc způsobem, který dle mého názoru hrubě odporuje Ústavě ČR (Preambule, čl. 1), Listině základních práv a svobod, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvě o lidských právech a biomedicíně (které jsou dle čl. 10 Ústavy pro ČR závazné a mají přednost před zákonem).

Takže z mého pohledu byl tzv. pandemický zákon přijat v rozporu s:
(i)
čl. 9 odst. 1 Ústavy
Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony
a
(ii)
čl. 9 odst. 2 Ústavy
Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.

Jednou z podstatných náležitostí České republiky coby demokratického právního státu je úcta k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy) a jejich ochrana (čl. 3 Ústavy).

Ústavní soud se svého času vyslovil (nález Pl. ÚS 19/93 (č. 14/1994 Sb., č. 1/1994 Sb. ÚS, sv. 1) takto:
Naše nová Ústava není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Česká Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří...
...tím jsou konstitutivní principy demokratické společnosti v rámci této Ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci Parlamentu. S těmito principy stojí a padá ústavní stát. Odstraněním některého z těchto principů, provedené jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomyslným rozhodnutím Parlamentu by nemohlo být interpretováno jinak než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového.

V jiném nálezu Ústavní soud zase hovoří o nutnosti „prozařování“ základních práv celým právním řádem (nález I. ÚS 138/98, č. 96/1999 Sb. ÚS, sv. 15), což rozhodně není případ tzv. pandemického zákona.

Nuže, ústavní soudci, co vy na to?