Globální oteplení před tisíciletími vyhnalo rozvinuté civilizace za Sahary, postupně snižovalo význam Egypta, přispělo k odlesnění Středomoří. Také způsobilo, že oblast severně od Dunaje nezajímavá ještě pro staré Římany, se stala dnes celkem příjemným místem pro život. Podnebí není vůbec nic ustáleného a ani jeho vývoj není podrobně předvídatelný. Avšak tím, že člověk uvolnil do ovzduší za minulých dvě stě let značné množství skleníkových plynů se navíc mezi klimatickými vlivy objevil jeden dosud nezvyklý a vytvořil otázku, jak se s tím může příroda vyrovnat.

Klimatologové se shodují v tom, že důsledkem je jistý příspěvek k dalšímu pozvolnému oteplování a pouze se dohadují, kde a kdy se to může projevit nepříznivě a kde a kdy příznivě.

Ti, kteří dnes vstupují do vášnivých debat o možných klimatických katastrofách iniciovaných lidskou činností a vytloukají z toho politický kapitál, drží provaz na špatném konci. Daleko vážnější situace je na té straně, odkud se nový oxid uhličitý v ovzduší bere. Nepochybně je to důsledek spalování fosilních paliv. S ním lidstvo, ať chce nebo nechce, v nedaleké budoucnosti stejně skončí. Například těžba ropy narůstá již rychleji než jsou objevována nová naleziště a těžba je stále obtížnější. To by mohlo vést ke kolapsu, který pesimisté očekávají už v perspektivě nejbližších desetiletí. Ani s uhlím a uranem nemůžeme počítat na víc než na pár set let při stále se zhoršujících podmínkách dobývání. Neviditelná ruka trhu, projevující se zdvojnásobením ceny ropy každých deset let, je zcela bezmocná v tom, jak rychlé plundrování zdrojů přibrzdit. Přitom potřeba energie masivně roste také třeba v Číně, Indii a Africe. Vychvalovaná energie z obnovitelných zdrojů může zajistit jen okolo jedné desetiny současné spotřeby ale bohužel její exploatace vede zatím spíše k většímu plýtvání než k úsporám.

Takže v dohlednu se rýsuje energetická krize s koncem světové hospodářské konjunktury, kolapsem dopravy, poklesem produkce potravin, všestranným snižováním životní úrovně, krachem bankovního systému a ztrátou autority civilizačních principů, založených na pojetí svobody a demokracie. To, zda v ovzduší přitom bude o pár setin procenta více oxidu uhličitého, zda se pohne průměrná teplota o pár desetinek stupně a zda na plážích stoupne voda po kotníky, bude v takové situaci naprosto nevýznamné.

Zatímco je publikum intenzivně bombardováno různými rozpornými prognózami, prakticky bez pozornosti medií zůstává pozitivní úsilí o zlepšení situace. Málokdo tak mohl zaregistrovat snad nejdůležitější událost roku 2006 – dohodu řady států (Evropská unie, USA, Rusko, Čína, Indie, Již.Korea, Japonsko) o vybudování mezinárodního pokusného termojaderného reaktoru ITER v jihofrancouzském Cadarache. Jde o úkol podstatně náročnější než byly největší projekty 20. století (atomová bomba, lety do vesmíru, luštění genomů). Vyplývá z toho i přiměřeně dlouhý časový plán; deset let bude trvat jenom stavba pokusné aparatury, výsledků zkušebního provozu bychom se snad mohli dočkat po roce 2030 a v případě úspěchu by někdy okolo roku 2050 mohla nabíhat první termojaderná elektrárna, která by uskutečnila prozatím jedinou známou cestu k ovládnutí opravdu trvale udržitelného zdroje energie. Ta úspěšnost bude záviset na spojení úsilí špičkového mezinárodního týmu vědců a techniků. Při dostatku energie by neměl být problém nejen zbavit se bez dalších rizik odpadního tepla z elektráren, ale i uklidit leccos, co předešlé generace v prostředí provedly.

Když by se na nějakou dobu zastavila podpora kultury, bylo by to smutné a byla by to škoda. Jak se v historii vícekrát osvědčilo, kultura by to přežila. Když by se na nějakou dobu zastavil pokrok v biologii a lékařství, kvalita života by se nemohla zlepšovat tak rychle jako bychom si přáli. Někoho by to dokonce bolelo. Avšak když nebudeme teď hned všemožně podporovat pokrok v exaktních a technických vědách, bude zanedlouho lidstvo bojovat o holé přežití do 22. století. Školy všech stupňů by měly proto vyhledávat v přicházející generaci nejlepší mozky a nejzručnější ruce, vyčleňovat je ze šedého průměru a poskytovat jim vrcholové vzdělání směrované k matematice, fyzice, chemii, a ke všem typům inženýrských disciplin. Podílet se na přípravě termojaderné budoucnosti se musí stát již dnes věcí nejvyšší prestiže.