Elektřina se u nás vyrábí asi ze dvou třetin v tepelných elektrárnách, spalujících uhlí, z jedné třetiny v elektrárnách jaderných. Dnes se hodně mluví o udržitelném vývoji, založeném na obnovitelných zdrojích energie. To je dobře, ale prozatím každý, kdo se tím směrem vydal, zjistil, že možnosti jsou tam omezené a že energie zadarmo vyžaduje většinou velké vstupní náklady a složitý provoz.

Z hydroelektráren získáváme jen asi 3 % energie. Už desetiletí před vybudováním vltavské kaskády Jirotka trefně popsal ve svém románku problém hydroelektráren pošklebkem o dědečkovi: „Celý život propagoval elektřinu a říkají o něm, že před lety vypracoval plán na elektrizaci Polabí a po celé délce horního toku řeky projektoval jednu elektrárnu na druhé, takže by byla nakonec voda v Labi už vůbec netekla, musela by být dávána do sudů a posílána do Hamburku vlakem.“ Tu a tam se ještě dnes dá nějaká nová malá vodní elektrárnička umístit, ale velký přínos odtud již nelze očekávat.

Sluneční panel si dát na střechu a získat za slunečného dne pár wattů se asi stane za čas obvyklým. Kdybych se ale měl rozhodnout, zda na záhonu zahrádky budu pěstovat rajčata nebo nad ním vytyčím fotovoltaický panel, tak bych se zachoval konzervativně. Nejsme na Sahaře a míst, kde můžeme lovit slunce, není v naší zemi mnoho.

Starší venkovští lidé, nezkorumpovaní sociálním systémem, nejen, že skočili pro pírko přes plot, ale také vysbírali do posledního klacíku větvičky z lesů v širokém okolí vesnic. Nic jiného jim nezbývalo a byli zvyklí pracovat od úsvitu do soumraku. Les produkuje v nejlepším období na hektar ročně až 5 tun suchého odpadního dřeva, které se dnes nechává zteřet, případně se při těžbě bez užitku spálí. (Málo známé je také to, že nedbalé pálení odpadního dřeva produkuje také množství polychlorovaných dioxinů, dohromady srovnatelné s úniky z celého chemického průmyslu.) Těch 5 tun ročně by stačilo na velmi, velmi skromný otop menšího rodinného domku. Při rozpočtení na osobu máme v republice 0,26 ha lesa, počítaje v to i přírodní rezervace. Tam, kde jsou pro to dobré podmínky, se odpadní dřevo hojně využívá, obecné řešení to však není. Naše generace, netrpělivá a nezvyklá se při práci ohýbat, by navíc na sběr větviček spotřebovala spoustu energie speciálních strojů a dopravních prostředků.

Pěstování palivového lesa a jiných energetických plodin je rozumné tam, kde by půda jinak ležela ladem. V opačném případě je to zločin.

Dosud málo využitou energii zadarmo dává vítr. Bohužel je to energetický zdroj vysoce závislý na vrtochu počasí. Dnes větrné elektrárny dodávají číselně velké množství elektrické energie, ale v celkovém množství to není ani 0,2 %. S výstavbou a provozem jsou spojeny problémy hygienické a bezpečnostní. Větrné farmy vzbuzují také nevoli jako narušovatelé vzhledu krajiny, ale je to spíše otázka nezvyku. Může však být větrníků desetkrát více? Nebo stokrát? Už dnes se pro ně obtížně hledá místo.

Vcelku lze shrnout, že obnovitelné energie u nás může být k dispozici jen velmi málo. Je výborné, že se tím společnost zabývá, protože si čím dále tím více lidé uvědomují, že energie není něco, čeho máme a budeme mít přebytek, a že je nutno o její výrobě a spotřebě přemýšlet.

Kam tedy ještě po energii sáhnout?

Vynecháme-li laciný bonmot, že nejlevnější energie je ta, kterou nespotřebujeme, je nejlepším zdrojem energie lidský mozek. Nemyslím tím nějaké psychotronické pošetilosti a podvody, nýbrž prosté nasazení selského rozumu a trochy technické dovednosti:

Termojaderná energie je bohužel zatím poněkud vzdálenou perspektivou. Takže s dnešními prostředky se musíme zaprvé snažit ušetřit tam, kde se nejvíce plýtvá – a to je kupodivu v elektrárnách. Řada našich elektráren není schopna získat z tepelné energie uhlí ani 30 % elektřiny. Přitom moderní tepelné elektrárny s paroplynovým cyklem využívají běžně přes 40 %, špičkovou technologií se pokusně dosahuje energetické účinnosti až 50 %.

Buďme skromní – snad by šlo zvýšit technickými úpravami a technologickou kázní účinnost o pouhé jedno procento. Pak ze stejného množství uhlí vznikne navíc trojnásobek té energie, kterou nám dnes dávají všechny větrné elektrárny dohromady. Nebo ponecháme výrobu elektřiny stejnou a ušetříme ročně maličkost - asi 200 tisíc tun uhlí, zhruba jednodenní těžbu. A to za pouhé jedno procento - snad by to časem mohlo být i více.

Německo, dávané nám za vzor využití obnovitelných zdrojů, staví dnes desítky obřích moderních uhelných elektráren. Naše elektrárenské společnosti místo toho provozují i předpotopní technologie topení uhlím a snaží se ohloupit laickou veřejnost výstavbou větrníků, které pro ně neznamenají nic významnějšího než nepříliš nákladnou reklamní exhibici dobročinnosti, zaměřenou na ukonejšení ekologických aktivistů. A ani na tom nezchudnou, protože tuto legraci stejně platí zákazník.