Otázka, na kterou by si měla odpovědět žena dřív, než rozbije rodinu
Podle zveřejněných statistik je výrazně častější žadatel o rozvod žena. Nemáme žádné statistické údaje, které by potvrdily, že ženy žijící v nesezdaném páru jsou také ty, které častěji vyvolají rozchod, ale je pravděpodobné, že to tak je.
Zimbardo, velmi slavný americký psycholog, který se proslavil vězeňským experimentem, přirovnává rodinu k lodičce převážející děti z jednoho břehu na břeh druhý, tedy do dospělosti. Je to velmi zdařilé přirovnání. Můžeme si to popsat asi takto: Otec i matka sedí se svými dětmi v lodičce a pádlují. Pokud matka pádluje střídavě vlevo i vpravo, což symbolizuje střídání rodina – práce, rodina – práce, a stejným tempem pádluje otec, lodička jede rychle a rovně a je snadnější, aby děti bezpečně dosáhly dospělosti. Pokud však je tempo a střídání jiné, bude pro děti cesta na druhý břeh ztížena. Například otec pádluje jen jedním směrem, a to práce- práce. Jestliže matka nepádluje jedním směrem rodina – rodina, což u současné zaměstnané ženy je velmi málo pravděpodobné, lodička se začne točit v kruhu a rodina se nikam nedostane. Také může nastat situace, že jeden z rodičů z lodičky vyskočí a zbylý rodič musí pádlovat sám. Jde mu to těžko, ale může se to podařit. Dokonce to je lepší než v situaci, kdy se lodička točí dokola a rodiče se místo sjednocení přetahují o pádla.
Minulá glosa zaměřená na partnerské vztahy se zabývala rodinou, kdy z lodičky za jinou ženou vyskočil otec. Tato glosa by se pokusila položit otázku ženám, které chtějí z lodičky otce dětí vyhodit a nahradit ho někým jiným. Není totiž vůbec jisté, že jiný muž chce plout stejným směrem. Také jiný muž může do lodičky naložit spoustu nadbytečné zátěže v podobě nevyřešené minulosti či jiných závazků.
V průběhu jednoho století se vymanily ženy z područí společenských pravidel, získaly sice rovnoprávnost, ovšem také povinnost zajistit materiální potřeby svých potomků. Ještě před sto lety to bylo nepřípustné, protože zodpovědnost za materiální zajištění rodiny byla výhradně na muži. S touto obrovskou sociální proměnou role ženy dlouhodobě sledujeme, že ženy zvýšily nároky na partnera. Nestačí, že muž se podílí na materiálním zajištění rodiny. Pokud role ženy prošla proměnou, musí bezpodmínečně dojít ke změně v roli muže. Má-li současná rodina s dětmi fungovat, musí oba, tak jak to chápe Zimbardo, spolupracovat a upravit své chování natolik, aby děti mohly vstupovat do dospělosti v bezpečném prostředí a bez traumat. Aby tedy jízda na lodičce probíhala rychle a ve stejném tempu. Dítě se při takové jízdě cítí bezpečně, rozhlíží se v klidu po okolí a prožívá radostné emoce.
Příčin, proč žena otce svých dětí z lodičky vypudí, je obrovské množství. Někteří otcové nikdy do lodičky ani nenastoupili a zůstali na břehu svého dětství, aby se vrátili k mamince. Někteří sice nastoupili, ale v lodičce jen zabírají místo a vesla se nechopí. Nelze se tedy divit, že matka dětí ve chvíli, kdy pochopí, že otec dětí je pouze zbytečným nákladem, vystrčí muže z loďky. Otec opilec či sociopat nejenže nepádluje, ale loďkou nebezpečně kýve.
Existují dokonce i takoví otcové, kteří zůstanou v lodičce, ale ženu a děti hodí do vody. Ve státech s přísnými rodinnými zákony je zlomyslnému, majetnickému a egocentrickému otci lodička zabavena, aby se tam děti mohly s matkou usadit a plout bezpečně dál. V ČR zatím takto systém nastaven není.
To vše jsou případy, kdy je nezbytné, aby v lodičce děti zůstaly pouze s matkou. V ostatních případech rodiče oba veslují, třebaže občas vypadnou z rytmu a plavba není zrovna bezpečná. A co s tím? O modelu střídavé péče, kdy děti přecházejí z jedné lodičky v průběhu plavby do druhé, nemusíme ani diskutovat. Je možné, že děti doplavou, ale bezpečné to pro ně není. Model společné porozvodové péče, kdy děti zůstávají v bezpečí lodičky, však není v naší zemi populární a je využíván neoficiálně u zralých rodičů častokrát bez požehnání soudu. (viz glosa „Střídavá versus společná porozvodová péče“)
Co však v situaci, kdy oba rodiče usilují o bezpečnou plavbu? Některé matky totiž změní poklidné brázdění vodou v jízdu na horské bystřině. Důvodů je řada a vyjmenovat je všechny na pár řádcích nelze.
My ženy bychom si měly přiznat, že muž je lidská bytost. Žádná lidská bytost není dokonalá. Neexistuje jedinec, který by se nedopustil chyby či selhání v průběhu života. Ovšem matka dětí by jako zralá žena měla přemýšlet. Pokud je zklamaná z toho, jak se otec dětí chová, měla by si položit jednu velmi důležitou otázku: prospěje mým dětem, když přijdou o otce?
Jestliže se jedná o alkoholika, sociopata či jinou patologii v osobnosti, je rozpad rodiny možnost, jak děti ochránit. Obrovské množství žen, které mají tuto zkušenost, dokáže využít svou sílu a bezpečně do cíle s dětmi doveslovat. Nedovolí tak, aby děti přišly o dětství, a tím i zdravý vstup do dospělosti. Tyto ženy pochopily, že dětství máme jen jednou za život. Společensky je nebezpečnější chování ženy, která s patologickou osobností biologického otce zkouší nebezpečnou plavbu. Její děti takovou jízdu nemusí přežít. Stejná situace nastane tehdy, kdy je nositelem patologické osobnosti matka dětí a zodpovědnost za bezpečnou plavbu je tentokrát na otci.
Ovšem do partnerské krize se dostávají i zralí dospělí lidé bez osobnostní patologie. Málokterá žena dokáže chápat odlišné nastavení mužského mozku. Vyšší nároky partnera na trávení volného času, plnění někdy dětinských zálib či jiné mužské libůstky chápe jako ztrátu lásky a nedostatek zájmu o rodinu. Některé z nás se domnívají, že jiný partner biologického otce zastoupí a pomůže s veslováním. Ovšem po několika letech zjistí, že jsou tam, kde již jednou byly.
V dlouhodobém partnerství není tak složité řešit problémy, které péče o děti přináší, ale velmi obtížné je smířit se s tím, že druhý rodič, třebaže je dobrým rodičem, překročil naši pomyslnou laťku, kterou jsme si na začátku vztahu nastavili. Vyrovnat se s tím, že musíme svoji laťku snížit, je bolestné a ne vždycky reálné. Také hrozí nebezpečí, že laťka se opakovaně snižuje a dojde do bodu, kdy už leží na samém dně a níž ji snížit nejde.
Žena, která nelibě nese, že pohyb lodičky občas vypadá z rytmu a zvažuje, zda pro ni bude veslování snazší, pokud muže z plavby vypudí, by měla zvážit, zda je to pro její děti lepší? Může se totiž stát, že muž hozený přes palubu není dobrým plavcem. A jak budou děti reagovat na otcovo klesání ke dnu?
Zimbardo, velmi slavný americký psycholog, který se proslavil vězeňským experimentem, přirovnává rodinu k lodičce převážející děti z jednoho břehu na břeh druhý, tedy do dospělosti. Je to velmi zdařilé přirovnání. Můžeme si to popsat asi takto: Otec i matka sedí se svými dětmi v lodičce a pádlují. Pokud matka pádluje střídavě vlevo i vpravo, což symbolizuje střídání rodina – práce, rodina – práce, a stejným tempem pádluje otec, lodička jede rychle a rovně a je snadnější, aby děti bezpečně dosáhly dospělosti. Pokud však je tempo a střídání jiné, bude pro děti cesta na druhý břeh ztížena. Například otec pádluje jen jedním směrem, a to práce- práce. Jestliže matka nepádluje jedním směrem rodina – rodina, což u současné zaměstnané ženy je velmi málo pravděpodobné, lodička se začne točit v kruhu a rodina se nikam nedostane. Také může nastat situace, že jeden z rodičů z lodičky vyskočí a zbylý rodič musí pádlovat sám. Jde mu to těžko, ale může se to podařit. Dokonce to je lepší než v situaci, kdy se lodička točí dokola a rodiče se místo sjednocení přetahují o pádla.
Minulá glosa zaměřená na partnerské vztahy se zabývala rodinou, kdy z lodičky za jinou ženou vyskočil otec. Tato glosa by se pokusila položit otázku ženám, které chtějí z lodičky otce dětí vyhodit a nahradit ho někým jiným. Není totiž vůbec jisté, že jiný muž chce plout stejným směrem. Také jiný muž může do lodičky naložit spoustu nadbytečné zátěže v podobě nevyřešené minulosti či jiných závazků.
V průběhu jednoho století se vymanily ženy z područí společenských pravidel, získaly sice rovnoprávnost, ovšem také povinnost zajistit materiální potřeby svých potomků. Ještě před sto lety to bylo nepřípustné, protože zodpovědnost za materiální zajištění rodiny byla výhradně na muži. S touto obrovskou sociální proměnou role ženy dlouhodobě sledujeme, že ženy zvýšily nároky na partnera. Nestačí, že muž se podílí na materiálním zajištění rodiny. Pokud role ženy prošla proměnou, musí bezpodmínečně dojít ke změně v roli muže. Má-li současná rodina s dětmi fungovat, musí oba, tak jak to chápe Zimbardo, spolupracovat a upravit své chování natolik, aby děti mohly vstupovat do dospělosti v bezpečném prostředí a bez traumat. Aby tedy jízda na lodičce probíhala rychle a ve stejném tempu. Dítě se při takové jízdě cítí bezpečně, rozhlíží se v klidu po okolí a prožívá radostné emoce.
Příčin, proč žena otce svých dětí z lodičky vypudí, je obrovské množství. Někteří otcové nikdy do lodičky ani nenastoupili a zůstali na břehu svého dětství, aby se vrátili k mamince. Někteří sice nastoupili, ale v lodičce jen zabírají místo a vesla se nechopí. Nelze se tedy divit, že matka dětí ve chvíli, kdy pochopí, že otec dětí je pouze zbytečným nákladem, vystrčí muže z loďky. Otec opilec či sociopat nejenže nepádluje, ale loďkou nebezpečně kýve.
Existují dokonce i takoví otcové, kteří zůstanou v lodičce, ale ženu a děti hodí do vody. Ve státech s přísnými rodinnými zákony je zlomyslnému, majetnickému a egocentrickému otci lodička zabavena, aby se tam děti mohly s matkou usadit a plout bezpečně dál. V ČR zatím takto systém nastaven není.
To vše jsou případy, kdy je nezbytné, aby v lodičce děti zůstaly pouze s matkou. V ostatních případech rodiče oba veslují, třebaže občas vypadnou z rytmu a plavba není zrovna bezpečná. A co s tím? O modelu střídavé péče, kdy děti přecházejí z jedné lodičky v průběhu plavby do druhé, nemusíme ani diskutovat. Je možné, že děti doplavou, ale bezpečné to pro ně není. Model společné porozvodové péče, kdy děti zůstávají v bezpečí lodičky, však není v naší zemi populární a je využíván neoficiálně u zralých rodičů častokrát bez požehnání soudu. (viz glosa „Střídavá versus společná porozvodová péče“)
Co však v situaci, kdy oba rodiče usilují o bezpečnou plavbu? Některé matky totiž změní poklidné brázdění vodou v jízdu na horské bystřině. Důvodů je řada a vyjmenovat je všechny na pár řádcích nelze.
My ženy bychom si měly přiznat, že muž je lidská bytost. Žádná lidská bytost není dokonalá. Neexistuje jedinec, který by se nedopustil chyby či selhání v průběhu života. Ovšem matka dětí by jako zralá žena měla přemýšlet. Pokud je zklamaná z toho, jak se otec dětí chová, měla by si položit jednu velmi důležitou otázku: prospěje mým dětem, když přijdou o otce?
Jestliže se jedná o alkoholika, sociopata či jinou patologii v osobnosti, je rozpad rodiny možnost, jak děti ochránit. Obrovské množství žen, které mají tuto zkušenost, dokáže využít svou sílu a bezpečně do cíle s dětmi doveslovat. Nedovolí tak, aby děti přišly o dětství, a tím i zdravý vstup do dospělosti. Tyto ženy pochopily, že dětství máme jen jednou za život. Společensky je nebezpečnější chování ženy, která s patologickou osobností biologického otce zkouší nebezpečnou plavbu. Její děti takovou jízdu nemusí přežít. Stejná situace nastane tehdy, kdy je nositelem patologické osobnosti matka dětí a zodpovědnost za bezpečnou plavbu je tentokrát na otci.
Ovšem do partnerské krize se dostávají i zralí dospělí lidé bez osobnostní patologie. Málokterá žena dokáže chápat odlišné nastavení mužského mozku. Vyšší nároky partnera na trávení volného času, plnění někdy dětinských zálib či jiné mužské libůstky chápe jako ztrátu lásky a nedostatek zájmu o rodinu. Některé z nás se domnívají, že jiný partner biologického otce zastoupí a pomůže s veslováním. Ovšem po několika letech zjistí, že jsou tam, kde již jednou byly.
V dlouhodobém partnerství není tak složité řešit problémy, které péče o děti přináší, ale velmi obtížné je smířit se s tím, že druhý rodič, třebaže je dobrým rodičem, překročil naši pomyslnou laťku, kterou jsme si na začátku vztahu nastavili. Vyrovnat se s tím, že musíme svoji laťku snížit, je bolestné a ne vždycky reálné. Také hrozí nebezpečí, že laťka se opakovaně snižuje a dojde do bodu, kdy už leží na samém dně a níž ji snížit nejde.
Žena, která nelibě nese, že pohyb lodičky občas vypadá z rytmu a zvažuje, zda pro ni bude veslování snazší, pokud muže z plavby vypudí, by měla zvážit, zda je to pro její děti lepší? Může se totiž stát, že muž hozený přes palubu není dobrým plavcem. A jak budou děti reagovat na otcovo klesání ke dnu?