Pojem týrání v sobě skrývá široký obsah, ovšem chceme-li použít definici, je týrání špatné nakládání s jinou osobou, která se nemůže sama bránit. Druhů týrání je obrovské množství, například týrání starých lidí či násilí mezi partnery. Tato glosa se zaměří na případy, kterým se česká média opakovaně věnovala, a to týrání syna otcem. V případě, kdy otec týrá syna, jde o násilí proti jednotlivci v závislém postavení a dítě je obětí syndromu CAN.


Týrání dítěte se podle definice Rady Evropy vztahuje k obětem syndromu CAN (CHILD ABUSE AND NEGLECT), kdy dochází k takovým aktivitám vůči dítěti, které poškozují jeho vývoj. CAN se může objevit v oblasti fyzické, psychické, sexuální, materiální (zanedbávání). V současnosti jsou v odborné literatuře zařazeny další druhy syndromu CAN.

Česká republika ratifikací Úmluvy o právech dítěte v roce 1993 potvrdila zájem o ochranu dětí, ovšem praxe to ne vždy potvrzuje. Zatímco fyzické týrání či sexuální zneužívání v případě odhalení bývá trestáno podle zákona přísně a dítě je systémem chráněno, v případech psychického týrání a zanedbávání bývá legislativa velmi pomalá a neúčinná.

Obyvatelé naší země podléhají navyklým stereotypům. Třebaže dokáží rozpoznat psychické týrání i zanedbávání dítěte, nejsou dostatečně informováni o škodlivosti takového zacházení s dítětem. Neuvědomují si, že týrané a zanedbávané dítě může mít víc zdravotních problémů, horší dostupnost ke vzdělání, ale může i ohrožovat v dospívání a dospělosti sebe či okolí. Jako bychom vycházeli z přesvědčení, že rodič si může dělat s dítětem, co chce. Dokonce i některá média informují o psychickém týrání a zanedbávání dítěte lhostejně a bez soucitu, což vede k minimálnímu posunu v postojích veřejnosti k tomuto velmi nebezpečnému jevu.

Nevadí nám, když otec malého syna opustí a nechá bez prostředků. Nevadí nám, když otec říká synovi, že je hov-o. A otec, který syna sociálně izoluje, je považován v České republice za borce, kterému se tleská. Stejně chválíme otce, který odkloní majetek od dětí. Veřejnost, média i sociální sítě jsou lhostejní a v horším případě grázlovi fandí.

Opuštění dítěte bez zajištění materiálních potřeb, zveřejňování intimních informací o dítěti, sociální izolace, snižování důstojnosti dítěte, vnucování role, pro kterou dítě není vybaveno, popírání emocionálního utrpení dítěte, nezájem o potřeby dítěte citové či materiální, vtažení dítěte do konfliktu mezi rodiče a další četné způsoby (například v poslední době se rozšířilo mezi otci sdílení kašírovaných fotografií nové rodiny na sociálních sítích s cílem vyvolat dojem, že nová partnerka a její děti jsou lepší než děti z předcházejícího vztahu) rodičovského chování, které ubližují dítěti, to vše lze zahrnout do kategorie zanedbávání a současně psychického týrání.

V případech, kdy se otec dokáže chovat odpudivým a bezcitným způsobem, prokazuje poruchu osobnosti, ovšem v naší zemi mu to beztrestně projde. Najde se dokonce dost těch, kteří takové chování schvalují. Část veřejnosti se domnívá, že dítě, které má dobře zajištěné materiální potřeby, nemůže být zanedbáváno, jako by se zanedbávání vázalo jen na dostatek jídla a drahých hraček.

Jakékoliv trýznění, utlačování či utiskování způsobuje oběti utrpení. Neustálá kritika, zesměšňování, ironizování či podceňování naruší vývoj osobnosti dítěte bez ohledu na pohlaví. Ovšem otec označující syna za hov-o, nemůže nikdy být pro syna vhodným socializačním vzorem. Pokud chlapec nenajde jiný vhodný vzor (například dědeček, otčím, strýc, trenér, psychoterapeut)a matka nezabrání otci v krutém jednání, které se opakuje dlouhé roky, je synovo duševní zdraví ohroženo. Syn tyranského otce má obtíže s hraním mužské role nejen v dospívání, ale i v dospělosti.

Jakou osobnost má otec, který dokáže syna týrat? Otec týrající syna, nevnímá, že dítě emocionálně strádá. Naopak. Otec si utrpení syna užívá. Zažívá z výrazu bezmocného dítěte opojný pocit slasti. Čím víc dítě trpí, tím je otec spokojenější. Právě jsme si popsali sadistickou osobnost.

Sadismus ve výchově dítěte se neobjevuje často, ovšem emocionální utrpení může pocítit dítě i ve funkční rodině. Strach a hrůza v očích potomka musí u duševně zralého rodiče, který nezvládl sebekontrolu a reakci na situaci přehnal, vyvolat zděšení a zákonitě povede k tomu, že rodič nebude chyby v komunikaci s dítětem opakovat. Sadistický rodič však touží po další slasti a snižování důstojnosti dítěte v něm vyvolává příjemné pocity. Je to jeho pokrm a nikdy nepřestane. Jestliže sadistický otec svého potomka dlouhodobým tlakem zlomí, dospělý syn sadisty bude mít psychické potíže, které lze nálepkovat téměř libovolnou diagnózou.

Čtenář může namítnout, že také matka je schopna týrat své dítě. V tomto případě matka nezabránila týrání, někdy i ona je obětí, a pasivně přihlíží k utrpení dítěte. Ano. Jsou takové matky. Také psychické týrání dítěte, ke kterému jsme jako společnost velmi lhostejní, má negativní důsledky na nezralou osobnost dítěte bez ohledu na pohlaví. Problematická či nejistá matka však působí destruktivněji na dceru, která bude v dospělosti obtížně hledat způsob hraní role ženy a matky. Na rozdíl od týraných chlapců týrané dívky lépe rozpoznávají emoce a častěji vyhledávají odbornou pomoc. Pokud muž vyhledá odbornou pomoc, aby se vyrovnal s následky ztraceného dětství, je stigmatizován a považován za slabocha.

Můžeme gratulovat ženě, která si pořídila syna se sadistou a díky dobře nastavenému právnímu státu, a to není případ ČR, se kontakt mezi otcem a synem omezí jen na několik hodin měsíčně. V natolik krátkém čase nemůže sadista plně rozvinout své odporné chování a syna osobnostně zničit. Sadista muž si však málokdy pořídí potomky s emocionálně vyrovnanou vzdělanou ženou s dobře nastaveným sebesystémem. Raději volí snadno ovladatelnou, pasivní, hloupou a málo vzdělanou ženu, která mu dovolí v rodině uspokojovat zakořeněný sadismus.

Dospělý zralý občan, a je jedno jaké má pohlaví, prožil své dětství s milujícími zralými rodiči a nedokáže si představit existenci tyranského rodiče, kterého baví ponižování potomka či potomků. Veřejnost si proto vytváří předsudek, že na vině je vždy jen potomek, který se nevyvedl. Jestliže dospělý muž zveřejní kritická slova o selhání biologického otce v rodičovské roli, veřejnost, a to nejen v ČR, syna odsoudí, aniž by se zamyslela nad pravdivostí sdílených slov.

Odmítáme přiznat, že vedle nás vyrůstal někdo, kdo byl zraňován nejbližší osobou, a to rodičem či rodiči. Dospělí lidé, kteří nemají zkušenost s chováním sadistického rodiče, a současně nemají informace o tom, jak se sadismus při výchově v rodině projevuje, neuvěří, že je to možné.

Jedinec, který v bezpečném prostředí nevyrůstal, přišel o své dětství a možná i o duševní zdraví, je v případě zveřejnění situace v biologické rodině obviněn ze lži, neslušného útoku na vlastního otce a jiných nemorálních skutků. Dokud si však nepojmenujeme podle pravdy selhání rodiny, nepřiznáme chyby, kterých se při výchově a zajišťování potřeb dětí někteří rodiče dopustili, a nebudeme trestat rodiče za psychické utrpení, které opakovaně dítěti způsobují, jako lidstvo se nemůžeme posunout k vytvoření bezpečné, spravedlivé společnosti, kde sadismus nemá ve výchově dítěte místo.