Nebylo možné nevšimnout si, že i do současného předvolebního běsnění se dostal pojem normální rodina. Zatímco šiřitelé pseudomorálních postojů přesvědčují veřejnost, aniž by disponovali erudovanými výzkumy, že dva homosexuálové jsou nevhodní pro rodičovství, uniká jim to, že řada heterosexuálních rodičů není schopna úspěšně uchopit tuto nelehkou roli, protože nemají k rodičovství osobnostní vybavení a především morální schopnosti, bez nichž nelze dítě chránit a vést. A co je nejhorší, my všichni dovolíme, aby se v mediálním prostoru šířily lži o tom, co je pro dítě prospěšné a co ne.


Pojem normalita je obtížně vymezitelný v obecné rovině. Chápeme ji jako něco, co je očekávané a kvantitativně úspěšnější. Přitom normálnost považujeme za ideální normu, tedy něco, co bychom chtěli dosáhnout. Co tedy chceme po rodině? Aby poskytla dítěti především bezpečné prostředí, které je nezbytné pro dobrý rozvoj osobnosti. Dítě potřebuje lásku, pozornost, dostatek podnětů a také materiální zabezpečení.

Zajištěné emocionální potřeby má dítě pouze v případě, kdy rodiče si navzájem vyjadřují úctu. Ovšem reklamní tváří vykukující z každé obrazovky se stane otec lhostejně přihlížející, jak jeho současná partnerka na sociálních sítích uráží předcházející partnerku. Jeho děti před touto informací neutečou. Zveřejňování sporů mezi rodiči na sociálních sítích, a tudíž pro známé tváře i v některých médiích, se stalo běžnou součástí našeho života. Nikomu to nevadí a nikdo za to média netrestá. Nikdo rodičům nevysvětluje, čeho se na dítěti dopouštějí. Pro dítě to však znamená, že se zařadí mezi oběti syndromu týraného dítěte. Nedokáže totiž mezi nenávistí rodičů uspokojit své emocionální potřeby a jeho osobnostní vývoj je narušen. Dítě, jehož rodiče se nenávidí, je emocionálně týráno. Je téměř absurdní, že ČR ratifikovala Úmluvu o právech dítěte a já ráda poznám případ dítěte, které naše země ochránila před zveřejňováním intimních informací na sociálních sítích. Ve státech s přísnými rodinnými zákony je to však běžné. Kolik známých osobností chrání své děti na sociálních sítích? Jsou to jednotlivci. Ti ostatní své děti lhostejně vydávají na pospas médiím i veřejnosti.

Pozornost věnovaná dítěti musí být každodenní. Nelze vychovávat dítě několik hodin měsíčně. Dítě potřebuje pohádku každý večer, nikoliv jednou za čtrnáct dní. Některé mediálně sledované tváře neustále přesvědčují čtenáře i seriózního tisku o lásce ke svým potomkům, ovšem neřeší potíže dítěte a nepřizpůsobují se potřebám dětí. Známý sportovec veřejně prohlásí, že o své děti se bude starat za několik let a netuší, jakou zrůdnou informaci o sobě prozradil.

Stejně to platí i pro množství podnětů. Podněty však není možné předkládat dítěti bez pozitivního emocionálního vztahu. Princ Charles jistě netrpěl nedostatkem podnětů, vždyť o něho pečovalo několik desítek vychovatelů. Ovšem jak to dopadlo? Nikdy nebyl milován, nikdy nebyl schopen soucitu a také nikdy nebyl schopen lásky. Důsledky výchovy bez lásky vidíme především v jeho vztahu k synům. Podobně byl bez lásky vychováván i Charlesův mladší bratr, který není schopen ani soucitu a ani respektu k zákonům.

A konečně se dostaneme k materiálnímu zabezpečení. V naší zemi žijí desetitisíce děti, které nedostávají od jednoho z rodičů výživné. Své děti materiálně zanedbávají muži i ženy. A odklánění peněz od dětí se stalo národní tradicí. Někteří rodiče se dokonce chlubí v médiích, jak se jim podařilo okrást vlastní dítě.

Další moment, kdy se do pojmu normalita vplížila zvrácenost, je postoj veřejnosti k zákonům chránícím děti. Pokud matka usiluje pro své dítě dosáhnout na spravedlivé výživné, protože i v naší zemi musí mít dítě podle zákona stejnou životní úroveň po rozpadu rodiny, jako mělo před rozpadem rodiny, je označena za zlatokopku. Pokud muž se pokusí své děti obrat o majetek, je to borec.

Vytváříme si nové pojetí přijatelného vzoru k nápodobě. Když budeme darebákovi hodně tleskat, tleskáme ve skutečnosti porušování zákonů, bezcitnosti, krutosti a bezohlednosti. Nemělo by být normální, že úctu projevujeme jen lidem, kteří si to opravdu zaslouží? Například jsou slušní, ohleduplní, nelžou, nekradou a chrání své děti? Stane se neslušné chování v rodině normou? Proč se v naší zemi zviditelňují rodiče, kteří nejsou k rodičovství zralí?

Co je tedy u nás chápáno jako normální rodina? Je to rodina, která se rozpadla a dítě vyrůstá pouze s jedním z rodičů? Počet dětí, které v takovém rodinném prostředí vyrůstají, je víc než dětí, které vyrůstají ve funkční úplné rodině. Je tedy funkční úplná rodina nenormální? Vždyť jich je méně! Je normální, když rodiče vtáhnou do rozvodových sporů děti? To se týká prokazatelně deseti tisíc dětí ročně a neprokazatelně je dětí emocionálně týraných mnohem víc. Je normální, když cizí žena odvleče do své ložnice otce malých dětí a ihned s ním zplodí další dítě? Bude z ní dobrá matka a vytvoří svému dítěti bezpečný domov?

Kdy je tedy rodina normální a kdy normální není? Můžeme si dovolit stigmatizovat označením normálnosti jakékoliv dítě? Nebylo by lepší, kdyby se prosadilo jako normální takové chování k dítěti, které vede k jeho ochraně a dobrému vývoji? Nebylo by lepší hledat rodinu, kde dítě prospívá, žije v bezpečí a mezi lidmi, kteří jsou schopni lásky? Proč v naší zemi nechráníme rodiče, který se o děti stará, před rodičem, který dětem ubližuje, a proč to v zahraničí jde a u nás ne? Jakou rodinu chceme?

Snad normální rodina zůstane jako místo, kde se dítě cítí bezpečně a je milováno. Na tom, jací lidé budou dnešní děti vychovávat, zda to budou bezcitní lháři či laskaví zralí empatičtí jedinci, záleží budoucnost nás i našich potomků. A je lhostejné, jaké pohlaví mají rodiče a zda jsou biologickými rodiči.