V prvních říjnových dnech před devadesáti a osmdesáti pěti lety spatřili světlo světa dva velikáni české kultury, českého divadelnictví a mistři českého jazyka, aby se zařadili mezi nesmrtelné osobnosti naší země, a to nejen svým obrovským a nevyčerpatelným tvůrčím stylem.

Zatímco Václav se narodil do zlaté kolébky, ze které, podobně jako Napoleonův syn vévoda Zákupský, v dětství vypadl na tvrdou a studenou zem, Jiřího položili do kočárku značky Liberta, tak jako miliony jiných dětí narozených na území tehdejšího Československa.
Jiří i Václav vyrůstali v úplné rodině a byli vedeni ke křesťanství. Oba dva měli bratra, Václav staršího a Jiří mladšího, s nímž je spojilo celoživotní vzájemné silné pouto.
Oba měli nespočet obdivovatelek, přesto dokázali vytvořit desetiletí trvající partnerský vztah s jednou ženou, aby ji odvedla zlá nemoc. Jiří se musel vyrovnat se ztrátou dítěte, aby se přece jen potomků dočkal, Václavovi se to nepodařilo.
Václav i Jiří zastávali podobný postoj k tehdejší armádní tuposti a trvale vyjadřovali odpor k válečnému běsnění. Ani jeden z nich nebyl nijak sportovně výjimečný, oba byli spíš mistři slova a intelektu. Texty, které psali, vznikaly lehce, jako by samy padaly přímo od Boha.
Václav a Jiří žili ve stejné době. Nasávali atmosféru divadla na konci padesátých let a stali se součástí kulturního vzestupu let šedesátých. Oba tvořili, přesto každý pracoval po svém a jeden druhého obdivoval. Normalizace ovlivnila životy obou umělců a klády, které jim režimní přisluhovači házeli pod nohy, dokázali překročit. Oba žili dvacet let pod dohledem státní bezpečnosti, nemohli svobodně tvořit a neustále se setkávali s hlupáky a lháři.
Jiří již padesát dva let řídí slavné divadlo, každoročně tvoří nové a nové scénáře, skládá písničky a píše dech beroucí texty. Jeho divadlo je neustále zaplněné diváky, písničky, které sám či s někým napsal, se staly každodenní součástí našich životů a některé dokonce zlidověly.
Václav se však na nás dívá ze světa, z něhož není návrat možný. Pozoruje, jak každý den v médiích jsou šířeny lži a polopravdy. Manipulace se stala součástí našich životů a místo lásky a pravdy v naší zemi vládne lež a nenávist. Jsou zviditelňováni jedinci, kteří nic nedokázali, nic neumí, nemají žádné mimořádné nadání, dokáží však mistrně využívat ke své prezentaci sociální sítě a s nimi spojenou bandu těch, kteří se mohou živit jen vytvářením polopravd a neskutečných lží. Nevadí nám týrání dětí, nevadí nám zloději, nevadí nám nedodržování zákonů a ústavy. Ti, kteří jako ryby ve vodě v totalitním režimu úspěšně plavali, se opět přizpůsobili a mrskají sebou v bahnité břečce vlastních obhajob. A ti, kteří by je měli zastavit či alespoň jim nastavit zrcadlo, veřejně vyhlásí, že je to nezajímá. Vychvalujeme ženu, která zničila rodinu s malými dětmi, tleskáme muži, který své dítě opustil ještě dřív, než se narodilo. Naše malá země se proměňuje ve smradlavou žumpu, v níž si libuje jen bezcitný darebák, zloděj a lhář. Václave, kam jsme se to dostali?
Tak jak to u velikých lidí bývá, dokázali se Václav i Jiří s nepřízní osudu vyrovnat. Oba se stali nesmrtelnými, a to nejen svou tvorbou. Co můžeme popřát těmto dvěma mimořádným a přitom velmi skromným osobnostem? Jiřímu hodně tvůrčích sil a pevného zdraví a Václavovi shlížejícímu na nás se svou tolerancí od nebeské brány, aby nám odpustil.