Fotografie vstoupila do života našich prarodičů a více než sto let provází všechny významné rodinné události. Zatímco naši předkové se většinou stylizovali ve fotoateliéru několikrát za život, současná generace sdílí téměř denně častokrát i bezvýznamnosti (například jídlo, které měli k obědu). A novinkou je i soudní pře, kde obviněný otec argumentuje rodinnými snímky, aby prokázal svůj dobrý vztah k synovi, kterého dokázal nejen zneužít, ale i zbavit osobní svobody.

Můžeme věřit kašírované fotografii u vánočního nazdobeného stromečku, kde rodiče i děti prezentují rodinnou pohodu a bezbřehé štěstí? Nemůžeme. Snímek sice vypadá důvěryhodně, ale skutečnost může být zcela opačná. Fotografie může předstírat cokoliv, ovšem neodhalí domácí násilí či psychické týrání dětí.

Můžeme si popsat skutečný příběh. Otec vyjel s rodinou na výlet vždy s fotoaparátem. Vzal děti na zamrzlý rybník a pořídil fotografii. Jel s rodinou na dovolenou a vždy pořizoval fotografie. Na všech fotografiích děti vypadaly čistě a rodina působila spořádaně. Ale pravda byla jiná.

Muž kdykoliv jel s rodinou na výlet, zaparkoval vůz na známém výletním místě, postavil stojan, pořídil několik záběrů usmívajících se dětí a zmizel. Matka zůstala s dětmi sama. Stejně to platilo o několikadenní dovolené. Bruslení na zamrzlém rybníku probíhalo tak, že starší dítě tahalo mladšího sourozence na ledě do vzpřímené polohy, aby otec mohl pořídit fotografie dvou dětí stojících na ledě. Když se to konečně podařilo, odvezl děti i s nasazenými bruslemi domů k matce. Ani jednou nezvedl menší dítě z ledu a nepovozil ho na ledě tak, jak to rodiče dělávají. Musel by se totiž dítěte dotknout. Starší dítě na tom bylo ještě hůř. Odpovídalo za to, že malý sourozenec se nedokáže na brusle postavit.

Otázka zní, proč se muž neustále snažil o rodinné fotografie? Motivace byla jednoduchá. Byl to tyran, despota, agresivní násilník, který rodinou opovrhoval, děti mu překážely a obtěžovaly ho svou přítomnosti. Veškeré pořizování rodinných snímků mělo sloužit muži jako důkaz před rozvodovým soudem, že se o své děti zajímal, učil je bruslit a jezdil s nimi na výlety. K rozvodu rodičů došlo ovšem až v době, kdy děti byly velké a mohly svědčit proti otci. Snímky rodiny může muž použít k předstírání péče o potomky a lásky k dětem, ovšem pokud by to někoho zajímalo.

Podobné kašírované pořizování snímků bezchybné rodiny můžeme vidět ve sledované královské rodině, kde všichni členové spořádaně a upraveně ukazují úsměvy do objektivu a ve skutečnosti bychom asi těžko našli jinou rodinu s tolika dysfunkcemi a tolika patologickými osobnostmi.

Během vánočních svátků jsme mohli na sociálních sítích sledovat přímo záplavu „svatých rodin“. Kolik z těchto dokonalých svazků a šťastných dětí bude pózovat i příští Vánoce společně se nedá odhadnout. Stále však platí, že ti, kteří si soukromí střeží a své štěstí, třeba i nepředstírané, nepředkládají na podnose veřejnosti, dosahují lépe a snáz na bezpečné dětství svých potomků a nejspíš i na lepší kvalitu osobního života. A čím více mediálního humbuku o úžasném rodinném soužití některé páry tropí, tím méně se dá věřit v existenci fungujících partnerských vztahů, bezproblémového soužití a nekonečného štěstí.