Na sklonku roku si možná někdo z nás položí otázku, zda neudělal nějakou chybu či nemohl něco zvládnout lépe. Také nás občas přepadá pesimismus, že již neexistuje obyčejná slušnost, ohleduplnost a lidskost. A já jsem měla to štěstí, že jsem na sklonku roku slušného člověka neminula.

Poslední letošní adventní den jsme s fotografem Jindřichem Štreitem a s modely vybrali jeden z nejznámějších kostelů k pořízení fotografie rodiny v době Vánoc. Cílem bylo zachytit okamžiky rodinného štěstí, pohody, lásky a samozřejmě ducha vánočních svátků a blížícího se Štědrého dne.

Jindřich Štreit pracuje zdrcujícím tempem. Jeho nasazení je obrovské a k výsledkům své práce je velmi kritický. Proto pořizuje více snímků z různých perspektiv. Den před Štědrým dnem se natolik ponořil do své umělecké práce, že při hledání vhodného místa v kostele nechtěně spustil alarm. Co následovalo, nás doslova zmrazilo. Před oltářem se objevil neznámý muž vypadající, že světového fotografa, který zachytil svým fotoaparátem desítky či stovky snímků náboženských míst, fyzicky napadne. Naštěstí zůstalo jen u verbální agrese. Ještě nikdy jsem nezažila, že by i v malinkém kostelíčku zapadlé vesničky člověk řval na druhého člověka. Ten neuvěřitelný obraz hulákajícího neznámého muže uprostřed svátečně vyzdobeného kostela se mi snad nikdy nevymaže z mé paměti.

Všichni včetně neznámého muže jsme vyšli před kostel a čekali jsme na příjezd policie. Mistr Štreit marně neznámému muži vysvětloval, že alarm přehlédl, že není ani vrah, ani zloděj a ani kriminálník. Neznámý muž, třebaže přiznal, že Jindřicha Štreita dobře zná, jen opakoval naučenou citaci o chování v kostele. Zatímco Jindřich Štreit byl lustrován policií před neznámým mužem, nic netajil a vysvětlil svůj omyl, neznámý muž odvedl policisty bokem. Nastala situace historicky nám všem dobře známá. O nás bez nás. Bylo to velmi ponižující nejen pro nás, ale především pro Jindřicha Štreita, který byl v minulosti totalitní mocí šikanován, zatčen a uvězněn. Netušíme, co neznámý muž policii vyprávěl a ani jsme netušili, z jaké pozice s Jindřichem Štreitem zachází jako se zločincem. Nikdo z nás přítomných neznal a dodnes neznáme mužovo jméno.

Poslední adventní den však měl své vyvrcholení. Jindřich Štreit podal neznámému muži ruku, popřál mu ke svátkům i Novému roku a muže objal. Ten kontrast mezi dvěma muži byl nadpozemský. Jen velký člověk se dokáže chovat s takovou úctou k někomu, kdo mu vzal důstojnost. Dva mladí policisté s údivem nad reakcí velké osobnosti umělce shodně vyslovili přání, že takto by měly končit všechny spory.

Mistr Štreit ukázal všem přítomným, že lidská slušnost a pokora nevymizely. Neznámý muž se neomluvil za své chování a nepředstavil se. Zmizel v útrobách kostela bez rozloučení. Neznámý muž nejspíš věří, že nikdy žádnou chybu neudělal a neudělá. A proto neznámému muži upřímně přeji, aby do svých pětasedmdesáti let žil statečně svůj život, aby uspořádal stovky výstav v těch největších světových metropolích a vydal několik desítek publikací.