Za pár týdnů skončí nekonečně dlouhé období dvaceti let, kdy na Hradě vládli jedinci s viditelnou osobnostní patologií.

Jediný rozdíl mezi oběma hradními pány byl v tom, že jeden byl orientován jen na své fyzické ego a druhý dával přednost mstě. Sociopatickou diagnózu bylo možné rozpoznat u obou prezidentů. Záměrně nezmiňuji, že jeden byl alkoholik a druhý ne, protože alkoholismus jen urychlil ztrátu mentálních schopností, ovšem nebyl příčinou poruchy našeho demokraticky zvoleného českého prezidenta. Příčiny poruchy osobnosti nalézáme u kteréhokoliv jedince v dřívějších etapách vývoje. S procesem zrání se porucha osobnosti projevuje ve větší míře a ve středním věku je již osobnostní patologie zjevná i laikům. Ve stáří se stává sociopat jen trapnou karikaturou osobnosti, kterou předstíral v mládí.

Po prvním českém prezidentovi, který nás všechny motivoval, a to především v oblasti morálky, přišli dva naprosto amorální prezidenti. Je tedy logické, že vedle sebe nestrpěli někoho, kdo by je převyšoval, ale museli být obklopeni lidmi na stejném stupni mravního vývoje, se stejnou neúctou k zákonům a společenským normám.

Jedinec s patologií v osobnosti v případě, kdy získá moc, začne vyžadovat od svých podřízených nejen loajalitu, ale především bezbřehý obdiv. Zkráceně lze napsat, že sociopat svou moc vždycky zneužije k vlastním cílům, a to platí i o lidech, které si vybere ke spolupráci. Nesnese nesouhlas se svými názory a při sebemenší kritice kope okolo sebe, zuří, vzteká se, uráží, opovrhuje a mstí se.

Spolupracovníci vydrží hrubé zacházení tehdy, kdy hrají roli, kterou jim vůdce Hradu určí. Podlézají, manipulují, chválí a sdělují selektivní informace. Jsou schopni čehokoliv v zájmu udržení své pozice. Motivem jejich patolízalství může být cokoliv, například peníze.

Slušnější a empatičtější podřízený nedokáže vedle zrůdného nadřízeného pracovat a v zájmu ochrany vlastního zdraví raději uteče. Od lidí, kterým chování patologické osobnosti prezidenta nevadilo, se odvíjelo prezentování hradní hrůzovlády.

V průběhu dvaceti let nebylo mnoho psychologů, kteří byli ochotni srozumitelně vysvětlit patologii v chování českých prezidentů. Veřejně přiznat, že prezident trpí poruchou osobnosti, která ovlivňuje jeho jednání a vnímání reality, není jednoduché. Může to také znamenat konec odborné kariéry. Stoupenci hradních sociopatů totiž ovlivňovali chod celé společnosti.

Psychologové i psychiatři, sociologové i politologové by si však měli uvědomit, že informovanost veřejnosti o poruchách osobnosti je velmi malá. Čtvrtině našeho národa by nevadil další sociopat, který mohl ovládat Hrad. Víc než dvěma milionům lidí nevadí, že politik dokáže zorganizovat únos vlastního nemocného syna. A to je skutek ze všech nemorálních a neetických skutků nejhorší, mnohem horší než lhaní a manipulování. Pokud sociopatická osobnost není schopna ochránit a milovat ani své potomky a využívá je k vlastním ekonomickým a mocenským cílům, nelze uvěřit tomu, že bude konat dobro pro národ, který chce reprezentovat. Přesto miliony Čechů si myslí pravý opak.

Sice nás šlechtí, že jsme nakonec zákeřnému chování nepodlehli a lžím neuvěřili, ovšem nebezpečí, které číhá okolo nás, zažehnáno není. Každý čtvrtý obyvatel naší země věří, že lež je pravda, manipulace je ve prospěch společnosti, agresivita je správný způsob komunikace a majetek může být záruka schopností a slušnosti jeho majitele.

Pokud nebudeme vysvětlovat srozumitelně, že sociopat vždy zůstane sociopatem a bude lhát, krást, podvádět, manipulovat, vysmívat se zákonům i ostatním lidem, můžeme v příštích letech znovu zabřednout do morálního marasmu, nezákonnosti a zrady. Znovu se nám může stát, že nás bude reprezentovat Narcis orientovaný jen na své ego nebo na pomstu všem, kteří mají jiný názor.