Nemohu být rodičem 26 týdnů v roce a 26 týdnů zapomenout na to, že rodičem jsem. Každý rodič, otec i matka, je rodičem každý den. Z této role nelze vystoupit. Jen někteří neumí roli rodiče zvládnout.

Před pětadvaceti lety byla v naší zemi přijata novela, která umožňuje střídavou a společnou porozvodovou péči. Po těchto letech máme již nějaké zkušenosti a mezi námi žijí dospělí lidé, kteří touto formou péče prošli. Ovšem náš státní systém nedisponuje žádnými informacemi o tom, jak dlouho tyto děti v popisovaném modelu žily a jak střídání mezi rodiči v dětství vnímaly. U některých rodin se střídavou péčí byly děti s požehnáním soudů nuceny léta žít s rodiči ventilujícími vzájemnou nenávist. Náš stát děti, které byly tímto způsobem biologickými rodiči dlouhodobě týrány, nebyl schopen ochránit.

Z praxe psychologů a učitelů vyplývá, že v řadě případů rodiče v různém časovém horizontu od rozhodnutí soudu přecházely na společnou péči či dítě nakonec zůstalo v péči výhradní u jednoho z rodičů. Četné kazuistiky prozrazují, že děti prožívají velmi komplikované období dospívání v domácnosti s macechou a volí raději soužití s matkou a s otčímem, který do jejich návyků a svobod tolik nezasahuje.

Cílem, proč děti jsou dávány do střídavé či společné péče po rozpadu vztahu rodičů, je umožnit dítěti kontakt s oběma rodiči. Zásadní rozdíl mezi střídavou a společnou péčí je v tom, že střídavá nijak nenutí rodiče ke vzájemné spolupráci. Jeden z rodičů nemusí pokračovat v zahájené léčbě antibiotiky, nemusí s dítětem provádět logopedická cvičení, nemusí vodit dítě do zájmových aktivit. Dokonce nemusí dohlížet na přípravu do školy. Může ovšem se souhlasem ústavního soudu dítě na týden svěřit jiné osobě, například profesionální chůvě. Druhý rodič s tím nic neudělá. Může si stěžovat, může se soudit, ale je mu to k ničemu.

Ve společné péči, která se odvíjí od dohody mezi rodiči, je spolupráce nasměrována k možnostem obou rodičů a k potřebám dítěte. Snižuje se i doba, kdy dítě druhého rodiče nevidí. Současně je možná i varianta, kdy dítě v průběhu dne je v kontaktu s oběma rodiči. Není nezbytné, aby rodiče pečující společně sdíleli stejné bydlení. V raných fázích dítěte se však musí rodič, který pracuje, podřídit biologickým rytmům svého dítěte. Četnější kontakt při společné péči také usnadňuje rodičům dělení finančních nákladů. U střídavé péče může dojít totiž k takovému excesu, že dítě je při předávání svlékáno do naha a dokonce i dárky a své hračky musí nechat při přesunu u jednoho z rodičů.

Nelze tedy nic jiného než doporučit státem kontrolovaný výzkum, který by posoudil, jak ve skutečnosti probíhala soudem nařízená střídavá péče v posledních letech, především to, jak dlouho rodiče model střídavé péče využívali a jaký dopad na jedince měl tento model v případě, kdy dítě dlouhodobě ve střídavé péči zůstalo. Snad tento výzkum povede ke změnám v myšlení nejen soudců, ale především v naší společnosti. Každé dítě má dětství jen jedenkrát v životě, a to, co se pokazí, již nelze nikdy napravit. Tam, kde se rodiče nedokáží na péči o dítě dohodnout, je volba střídavé péče pro dítě jen dalším prodlužováním traumatického dětství.