Už se začaly ozývat hlasy, že po třiceti letech připomínání zrůdného chování estébáků k obyčejným a většinou nevinným lidem, je zbytečné. Ve skutečnosti však nikdy nesmíme zapomenout, čeho byli někteří z nás schopni. Jen tak můžeme rozpoznat blba s estébáckým myšlením.

Tento případ se stal v sedmdesátých letech a nedávno mi o něm vyprávěl světoznámý fotograf Jindřich Štreit. Přinesl mi svůj katalog a v něm jsem našla fotografii, kterou jsem uviděla poprvé, třebaže většinu Štreitových fotografií znám velmi dobře.

Na fotografii byla zachycena vesnická školní třída v den, kdy probíhala volba prezidenta Husáka. Několik malých dětí, prváčků a druháčků, sedí před televizní obrazovkou a sledují přímý přenos. Jindřich Štreit ukázal na fotografii v katalogu prstem a upozornil mě, že kvůli této fotografii byl vyslýchán desítky hodin. Již z dřívějších dob jsem věděla, že Jindřich Štreit byl v době normalizace zatčen, uvězněn a odsouzen za to, že vystavil fotografie, které podle totalitního práva nepravdivě informovaly o lidech žijících v socialistické vesnici.

Fotografie, které Jindřich Štreit pořídil na Bruntálsku na počátku sedmdesátých let, ukazovaly život běžného člověka i s jeho mozoly na rukách, zablácenými botami a skromně vybavenou domácností. To se ovšem tehdejšímu režimu nehodilo, protože socialistický člověk přece žil v přepychu a nic mu nescházelo. Neměl špinavé boty a ani mozoly na rukách. Jeho domácnost byla skvěle vybavena a před neoprýskaným domem stála škodovka. Tito lidé se podle tehdejšího chápání světa nepotřebovali modlit a chodit do kostela. Tento lživý ideál však Štreitovy fotografie neobsahovaly, ale ukazovaly na bídu zapomenuté oblasti, na těžkou práci obyčejných vesničanů, na jejich skromné bydlení i drobné radosti.

Fotografii dětí sledujících volbu prezidenta jsem neznala a nenapadlo mě, proč soudruzi estébáci vyplýtvali tolik času nad jednou fotkou a proč jim vadila. Nechápavě jsem se na autora nevinné fotografie dětí podívala. Potřebovala jsem vysvětlit, co fotografovi vytýkali. Užasla jsem nad estébáckou argumentací, kterou tehdy šikanovali zatčeného Štreita. Moje fantazie není natolik bohatá, abych si podobnou pitomost vymyslela.

Estébáci Jindřicha Štreita desítky hodin upozorňovali, že na fotografii jedno z dětí nesleduje televizní přenos, ale hledí do objektivu. Podle estébáckého chápání světa děti okolo sedmi či osmi let musí zákonitě sedět bez hnutí a sledovat napjatě něco tak významného, jako je volba prezidenta země budující socialismus. Estébácká hlava s chybějícím mozkem vypustila na boží svět názor, že jen mizerný učitel nedokáže vést děti tak, aby se bez pohybu soustředily na to, co je v tu chvíli nejdůležitější. Nejspíš estébák, který takovou pitomost řekl, nikdy nezkusil práci učitele a ani nikdy neviděl dítě mladšího školního věku.

Jindřich Štreit pracoval jako vesnický učitel do chvíle, než byl zatčen a soud mu fotografování i práci ve škole zakázal. Věřím, že patřil mezi laskavé a spravedlivé kantory. Dokázal děti zaujmout a být jim příkladem slušného chování. To se ovšem o nechutném a neuvěřitelném chování estébáckých vyšetřovatelů schopných z čehokoliv uplést naprostou lež či blábol nedá říct.

S lidskou tupostí se však můžeme setkat i po třiatřiceti letech budování demokratického státu, kde by v médiích měli vystupovat pouze ti, kteří mají nejen odbornou erudici, ale především jsou schopni dodržovat etické principy, projevují soucit, empatii a také slušnost v projevu a v soukromém životě. Že to tak není, sledujeme každodenně a můžeme jen divit, odkud se tolik pitomců mezi námi vzalo.