I loajalita by měla mít své meze.
„Můj plat může zajímat jenom nenávistnou lůzu,“ prohlásil prezidentův politický rada Ladislav Jakl po prohrané soudní při Hradu ve věci zveřejnění platů jeho a tří dalších nejvyšších prezidentových mužů ve sporu o tom, jestli lidi mají právo vědět, kolik jejich úředníci berou – a ovšem taky, za co.
Rád se tedy hlásím k tomu, že patřím mezi lůzu, protože mne to opravdu zajímá, byť popírám, že by tím důvodem měla být závist a nenávist.
Jde trochu o něco jiného, co si pan Jakl jen stěží a nerad přizná, byť to přece jen aspoň vzdáleně musí tušit, když se současně považuje za rockera. Jde totiž o docela nebezpečný druh korupce, kterou jsou naše úřady prolezlé, neplatí to jen o hradu.
Má-li někdo na výplatní pásce odměny dvakrát i vícekrát větší než základní plat – a to je náš případ, pak se jedná o korumpovaní toho dotyčného. Pročpak mu jeho šéf tak nehoráznou odměnu asi přiznává? Nepochybně proto, že si ho chce zavázat, jednoduše požaduje, aby byl úředník dokonale loajální. Tak to bylo, jest a bude, to je stará pravda. Ale jinak není pochyb o tom, že to je korupce, která škodí celé společnosti, protože neumožňuje dopátrat se pravdy a skutečnosti o mnohém, co se tu děje.
Kdo sleduje výroky pana Jakla delší dobu a jeho úpornou snahu vysvětlit o činnosti hradní kanceláře i to, co je nevysvětlitelné, musí se tázat, kam až povinná loajalita může jít a kde má své hranice. A co to musí být v povaze člověka dělat ze sebe, no však víte co.
Takže si to shrňme: až příště zase uslyšíme pana Jakla a jeho neuvěřitelné řeči, budeme vědět, že je nemusíme brát vážně a že ony jsou jen jakousi povinnou úlitbou bohům. Bylo by to k smíchu, kdyby tou „hrou“ nebyly prolezlé mnohé naše úřady, nejvíce i ty nejvyšší – ministerské. Provalených příběhů známe stovky. Sranda to ovšem není. Stát to stojí příšerné peníze, které by mohly být využity jinak.
Ještě horší je dopad na morálku národa, když jeho část padá na hubu , zatímco jinde se rozhazuje, a to nejvíce v místech, které požadují pít vodu a všem ji ordinují, sami pijí víno. Jaká hanba!
Rád se tedy hlásím k tomu, že patřím mezi lůzu, protože mne to opravdu zajímá, byť popírám, že by tím důvodem měla být závist a nenávist.
Jde trochu o něco jiného, co si pan Jakl jen stěží a nerad přizná, byť to přece jen aspoň vzdáleně musí tušit, když se současně považuje za rockera. Jde totiž o docela nebezpečný druh korupce, kterou jsou naše úřady prolezlé, neplatí to jen o hradu.
Má-li někdo na výplatní pásce odměny dvakrát i vícekrát větší než základní plat – a to je náš případ, pak se jedná o korumpovaní toho dotyčného. Pročpak mu jeho šéf tak nehoráznou odměnu asi přiznává? Nepochybně proto, že si ho chce zavázat, jednoduše požaduje, aby byl úředník dokonale loajální. Tak to bylo, jest a bude, to je stará pravda. Ale jinak není pochyb o tom, že to je korupce, která škodí celé společnosti, protože neumožňuje dopátrat se pravdy a skutečnosti o mnohém, co se tu děje.
Kdo sleduje výroky pana Jakla delší dobu a jeho úpornou snahu vysvětlit o činnosti hradní kanceláře i to, co je nevysvětlitelné, musí se tázat, kam až povinná loajalita může jít a kde má své hranice. A co to musí být v povaze člověka dělat ze sebe, no však víte co.
Takže si to shrňme: až příště zase uslyšíme pana Jakla a jeho neuvěřitelné řeči, budeme vědět, že je nemusíme brát vážně a že ony jsou jen jakousi povinnou úlitbou bohům. Bylo by to k smíchu, kdyby tou „hrou“ nebyly prolezlé mnohé naše úřady, nejvíce i ty nejvyšší – ministerské. Provalených příběhů známe stovky. Sranda to ovšem není. Stát to stojí příšerné peníze, které by mohly být využity jinak.
Ještě horší je dopad na morálku národa, když jeho část padá na hubu , zatímco jinde se rozhazuje, a to nejvíce v místech, které požadují pít vodu a všem ji ordinují, sami pijí víno. Jaká hanba!