Petr Drulák je 1. náměstkem ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. V pátečních Lidových novinách se pokoušel obhajovat něco, co se obhájit nedá, a to servilní postoj našeho ministra zahraničí při jeho nedávné návštěvě Číny v naprosto neudržitelném prohlášení o Tibetu a popření jeho práva na nezávislost a to jednou provždy.

Mám neodbytný pocit a skoro jistotu, že ten člověk měl raději mlčet a vyhýbat se jako čert kříži redaktorce Kateřině Šafaříkové, která s ním interview dělala.

Z jejich otázek, které Petru Drulákovi kladla, se ukazovala argumentační neschopnost a trapnost přinést věcně alespoň zdání věrohodnosti obhajoby současného postoje vlády při vnímání lidských práv kdekoliv ve světě, stejně jako u nás doma. A to postoje, který je zcela nový v této věci a který nikdy oficiálně zatím naše vláda nezaujímala, přes snahu Druláka to popřít.

Je-li tento člověk persona, která ovlivňuje zahraniční politiku našeho státu, pozdrav nás Bůh!
Jen krátce zopakujme, co se pan Drulák odvažuje tvrdit:

ČR hledá lidská práva a považuje jejich vnímání a prosazování předcházejícími českými autoritami za chybné a agresívní, že se s nimi neztotožňovala ani politická reprezentace, ani podstatná část společnosti. Ten zbytek prý byl jen úzkým segmentem populace představovaný hrstkou členů nevládní sféry a spřátelených intelektuálů a novinářů, kteří podlehli Havlovu pojetí lidských práv. Jeho pojetí a prosazování toho bylo veskrze špatné a škodlivé!

Uff! Věru silná a odvážná tvrzení, už při prvním pohledu plná nesmyslů a polopravd.

Jako by se lidská práva dala hledat. Ta tu prostě jsou nebo nejsou a mají univerzální platnost.

Když pan Drulák obhajuje současnou politiku vlády, říká, že nejsme nevládní organizace a nemůžeme ten oficiální kanál ignorovat. Výrazem „my“ myslí nepochybně stát, ten oficiální kanál náleží jen a jen vládě. Nevládní organizace z tohoto postoje vyčleňuje. O vládě tvrdí, že její postoje se nutně liší v tom, směřují-li proti velkému a silnému státu, jako je na příklad Čína a vůči menším státům může už naše vláda projevovat, řekněme sebevědomější postoj. Skutečně myšlenky hodné pozoru, když uvážíme, jaká veličina je vyslovuje. Nikoliv tedy zásadní a principiální postoje, nýbrž lavírování, jak se to zrovna hodí, není-liž pravda pane Druláku?

Panu Drulákovi evidentně nedochází, že mezi popřením nároku na suverenitu Tibetu je úzká a nepopíratelná souvislost mezi možným popíráním lidských práv na zcela opačném konci kontinentu, jako třeba v ČR, což je zrovna dobrý příklad konkrétního dopadu takových prohlášení.

Jaký div, že nám zrovna tohle v ČR příliš nefunguje a za této situace ani nikdy fungovat nemůže.

Stát sice může zaujímat nějaký postoj, třeba i špatný, ale kvalita demokracie a síla občanské společnosti se prokáže v tom okamžiku, kdy vládu dokáže přivést zpět na správnou kolej.

Věřím v dobré síly české společnosti i mnohých jejich autorit, že to možné je. To, co se nám odvažuje s vážnou tváří pan Drulák tvrdit, nemůžeme přece brát vážně.

Celý svět oceňoval názory Václava Havla a Česká republika z toho dosud těžila a těšila se vážnosti u největších postav ve světě, stejně jako oficiálních autorit. Dokud pan Drulák nepřijde s pádnějšími argumenty, nelze se obávat, že by tento stav mohl být zpochybňován.

To snad nemůže myslet ani naše vláda vážně.

Při tom se skřípajícími zuby můžeme mít pochopení pro její „úlitby bohům“, ale i ty mají své hranice, které nelze beztrestně překračovat. Už jich bylo za poslední dobu dost. Stačí!