Odpovědět na takovou otázku neumím, ale pohled na naší politickou krajinu tuto skutečnost potvrzuje a měli bychom proto otázku proměnit ve výzvu.
Českou otázku zformuloval ve stejnojmenné knize doplněné o text s názvem Naše národní krize náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk a reagoval v ní na spor o pravost Rukopisů královohradeckého a zelenohorského, které byly údajně objeveny na počátku 19.století a budily dojem, že jsou ze 13. a z 9. století, aby dokazovaly, že jsme starý historický národ. Spor o ně, do něhož se vehementně vložil Masaryk, který se snažil snést všechny argumenty dokazující že jde o falzum, byl pro naši existenci velmi důležitý. Zdůrazňoval morální rozměr každé existence: žádná hrdost národa nemůže být založena na lži. A zvlášť ne na tak banální, protože stát je produktem novověké politiky a národ je jen imaginární společenství vytvořené politickými romantiky v průmyslové době, tedy v 19. století.
Banální odpověď zní: Protože politika je nepřesvědčivá a protože nepřesvědčiví jsou politici, kteří ji provozují. Jenže nelze se tomu divit: s politikou mají jen krátkou zkušenost, politiku většinou nestudovali a nenaučili se za ni nést zodpovědnost. Stačí se podívat na naši moderní historii: český národ se formoval nejprve pomocí kodifikace jazyka, pak následovala věda a kultura, proto Poláci o nás hovoří jako o lingvistickém národě. Teprve po těchto ústavách přišla na pořad ústava politická. Ve staré Evropě tomu bylo opačně, tam nejprve vznikly státy jako politické útvary a teprve potom se ustavovaly národy. Jak řekl Jacques Rupnik: Kdo propásl rok 1870, německé a italské sjednocení, už nestihl po roce 1918 vytvořit etnicky a politicky jednotný národ. Národnostní ševelení a pak dvě totality tyto snahy převálcovaly. Díky tomu politická odpovědnost českých intelektuálů byla a je velmi vysoká, jenže jsou s nimi spojené skoro vždy nerealistická politická očekávání, po nichž zpravidla nastupuje nedůvěra a odpor. A přesně v této fázi se opět nacházíme.
Viděno pohledem ze zahraničí, po letošních komunálních a senátních volbách - dle předběžných výsledků ČTK - se stáváme standardní evropskou zemí. Extrémistické strany KSČM a SPD se do Senátu vůbec nedostaly a naopak největší počet senátorů bude mít klub STAN a některý představitel této strany se stane druhým nejmocnějším mužem po prezidentovi. ANO bude mít sedm senátorů a naopak z 11 kandidátů ODS se dostalo do Senátu 10.
Zatímco v politice Babišovo impérium má za sebou první prohry v Praze a v Brně, jeho mediální divize zaparkovaná ve svěřeneckém fondu se rozrůstá. Tento týden Mafra a.s. ohlásila dohodu o koupi aktivit na českém a slovenském trhu asi za miliardu korun od německého nakladatelství Bauer Media Group. Schválit tuto transakci ještě musí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Protože v portfoliu tohoto vydavatelství jsou převážně časopisy pro ženy, které podle agentury Median tvoří 52 % procent voličů ANO, je tento krok pochopitelný.
Nejdůležitější zpráva, vyplývající z víkendových voleb v Praze, zní: všechny občany si koupit nelze. Ač mělo hnutí ANO v Praze skoro neomezené finanční prostředky a odhaduje se, že tam utratilo - z celkového objemu 150 milionů - 30 až 50 milionů korun, skončilo na posledním pátém místě.
Ač frekvence slov totalita a autoritářský stát se v našem veřejném prostoru vyskytuje čím dál tím častěji - a za bývalým Stalinovým pomníkem na pražské Letné byla v pondělí zahájena audiovizuální expozice Svědectví, která se zaměřuje na totalitní období nacismu a komunismu - dovoluji si říci, že zatím existují tři pádné důvody, proč nám totalitní či autoritativní vládnutí nehrozí.
Každé výročí, i pravděpodobně 1 083 knížete Václava, které jsme slavili v den jeho úmrtí v pátek v Mladé Boleslavi, je pro zralý a sebevědomý stát nejen důvodem k jásání, ale mělo by být hlavně i podnětem k hlubší sebereflexi. Už i proto, že tento den slavíme 18 let jako den české státnosti.