Proč naše strany raději přežívají, než žijí
Odpovědět na takovou otázku neumím, ale pohled na naší politickou krajinu tuto skutečnost potvrzuje a měli bychom proto otázku proměnit ve výzvu.
Širší vedení sociální demokracie po třetí výměně vedení během letošního roku a pár měsíců před březnovým sjezdem, potvrdilo v čele strany Jana Hamáčka. Tím i po debaklu v komunálních a senátních volbách stvrdilo, že si se situací neví rady. Sice nepředalo vedení platformě Zachraňme ČSSD, která má blízko k prezidentu republiky, kterému tím pádem tah s Jiřím Zimolou nevyšel, ale ani nevyslyšelo názory přesnějšího kritika Josefa Bernarda z Plzně.
A podobně Výkonný výbor komunistů potvrdil v čele Vojtěcha Filipa po propadu strany těsně nad hranicí volitelnosti a v době, kdy se do Senátu nedostal ani jeden jejich nominant. Nevyslyšel tvrdého dogmatika Josefa Skálu, ani liberálnějšího Jiřího Dolejše, takže lze předpokládat, že na tomto mrtvém bodě nad smrtelnou hranicí budou vegetovat až do sjezdu na jaře v roce 2020.
Nejúspěšnější stranou po posledních komunálních a senátních volbách jsou evidentně občanští demokraté, jejichž kandidáti uspěli v deseti ze sedmadvaceti obvodů, kde se konaly senátní volby a zastavili tak vzestup lidovců. Jenže se tak stalo díky důvěře v konkrétní osobnosti a starou značku. Ve skutečnosti tato strana nepřišla taky s ničím novým: řeči o návratu ke kořenům jsou jen prázdné fráze, protože nejen naše společnost, ale i celá naše civilizace, se po více než pětadvaceti letech zásadně proměnila. Pokud ODS nepřijde s reálným a srozumitelným programem, který budou zaštiťovat nové osobnosti, nebude mít šanci zvyšovat své preference. Na vzestupu jsou rovněž Piráti, kteří jsou zatím těžko zařaditelní: blíží se nejspíš k sociálním liberálům.
A hnutí ANO, které se umístilo v Praze až na pátém místě a do Senátu jim prošel jeden kandidát, si snad uvědomilo, že řídit hnutí jako firmu, která nemá náměstky a místo "výrobního programu" má jen marketingové a bezpečnostní divize, dlouhodobě nelze. Z toho vyplývá, že i vysněná koalice mezi ANO a ODS by po příštích volbách nejspíš nezaručovala většinu. Pak by asi přišli na řadu Piráti, kteří mají k ODS podle průzkumu nejblíže a ANO by bylo v menšině.
Obecně platí, že strany hlavního proudu v naší civilizaci vykazují často dvě nebezpečné tendence: víru v nevyhnutelnost či víru ve věčnost. Politici z prvního uskupení si přikrášlují fakta, politici z druhého uskupení potlačují ideje a reformní koncepce. Tam kde tyto dva trendy dlouhodobě převáží, vždy se otevře prostor pro populistické a nesystémové strany, jejichž životnost ale většinou nemá dlouhé trvání. Chceme-li se vysmeknout z tohoto prokletí představující v důsledku jen fátum umrtvující společnost, musíme se naučit přijmout riziko jako součást závazně žitého života, tedy i toho stranického. Jinak nebudeme žít, ale pouze přežívat jako před třiceti lety a jako přežívají naše současné strany: nebudeme subjektem dějin, ale pouze jejich objektem.
Širší vedení sociální demokracie po třetí výměně vedení během letošního roku a pár měsíců před březnovým sjezdem, potvrdilo v čele strany Jana Hamáčka. Tím i po debaklu v komunálních a senátních volbách stvrdilo, že si se situací neví rady. Sice nepředalo vedení platformě Zachraňme ČSSD, která má blízko k prezidentu republiky, kterému tím pádem tah s Jiřím Zimolou nevyšel, ale ani nevyslyšelo názory přesnějšího kritika Josefa Bernarda z Plzně.
A podobně Výkonný výbor komunistů potvrdil v čele Vojtěcha Filipa po propadu strany těsně nad hranicí volitelnosti a v době, kdy se do Senátu nedostal ani jeden jejich nominant. Nevyslyšel tvrdého dogmatika Josefa Skálu, ani liberálnějšího Jiřího Dolejše, takže lze předpokládat, že na tomto mrtvém bodě nad smrtelnou hranicí budou vegetovat až do sjezdu na jaře v roce 2020.
Nejúspěšnější stranou po posledních komunálních a senátních volbách jsou evidentně občanští demokraté, jejichž kandidáti uspěli v deseti ze sedmadvaceti obvodů, kde se konaly senátní volby a zastavili tak vzestup lidovců. Jenže se tak stalo díky důvěře v konkrétní osobnosti a starou značku. Ve skutečnosti tato strana nepřišla taky s ničím novým: řeči o návratu ke kořenům jsou jen prázdné fráze, protože nejen naše společnost, ale i celá naše civilizace, se po více než pětadvaceti letech zásadně proměnila. Pokud ODS nepřijde s reálným a srozumitelným programem, který budou zaštiťovat nové osobnosti, nebude mít šanci zvyšovat své preference. Na vzestupu jsou rovněž Piráti, kteří jsou zatím těžko zařaditelní: blíží se nejspíš k sociálním liberálům.
A hnutí ANO, které se umístilo v Praze až na pátém místě a do Senátu jim prošel jeden kandidát, si snad uvědomilo, že řídit hnutí jako firmu, která nemá náměstky a místo "výrobního programu" má jen marketingové a bezpečnostní divize, dlouhodobě nelze. Z toho vyplývá, že i vysněná koalice mezi ANO a ODS by po příštích volbách nejspíš nezaručovala většinu. Pak by asi přišli na řadu Piráti, kteří mají k ODS podle průzkumu nejblíže a ANO by bylo v menšině.
Obecně platí, že strany hlavního proudu v naší civilizaci vykazují často dvě nebezpečné tendence: víru v nevyhnutelnost či víru ve věčnost. Politici z prvního uskupení si přikrášlují fakta, politici z druhého uskupení potlačují ideje a reformní koncepce. Tam kde tyto dva trendy dlouhodobě převáží, vždy se otevře prostor pro populistické a nesystémové strany, jejichž životnost ale většinou nemá dlouhé trvání. Chceme-li se vysmeknout z tohoto prokletí představující v důsledku jen fátum umrtvující společnost, musíme se naučit přijmout riziko jako součást závazně žitého života, tedy i toho stranického. Jinak nebudeme žít, ale pouze přežívat jako před třiceti lety a jako přežívají naše současné strany: nebudeme subjektem dějin, ale pouze jejich objektem.