"Smutný pohled byl na celé předsednictvo ČSSD. Když jsem se díval kolem, uvědomil jsem si, že to již není strana lidí, kteří ji po roce 1989 na základě sociálnědemokratických ideálů obnovovali. Že zde jsou mnozí z naprosto jiných důvodů než idealistických, že každý druhý člen stranického vedení byl před listopadem 89 v KSČ, že mnozí nemají o sociálnědemokratických hodnotách ani ponětí a že nějakých 90 procent členů vedení nezná jediný cizí jazyk."
Před pár lety se na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci uskutečnila trochu recesistická konference na téma „Brouk Pytlík a akademická obec aneb Když se ráno probudím, jsem nešťastný a musím myslet na brouka Pytlíka“.
Politologové ve staré Evropě obyčejně jmenují tři spisovatele ze střední Evropy, které považují za původce duchovní vzpoury, která předcházela událostech roku 1989. Jsou to Polák Czesław Miłosz, Čech Václav Havel a Maďar György Konrád. Byli nejen nejslavnější, ale i duchovně nejsvobodnější: nikdy nepatřili žádné politické straně, nebyli církevními hodnostáři ani si nikdy nezadali s uzurpátorskými režimy, v kterých žili.
"Na podzim roku 1976 jsme se s přáteli, psychologem Petrem Příhodou a historikem Milanem Otáhalem rozhodli, že začneme pracovat na souhrnném textu o problematických místech v moderních českých dějinách...," napsal Petr Pithart a jen nepřipomenul, že takový projekt jako byla kniha Češi v dějinách nové doby, který podepsali pseudonymem Podiven, jim dal v době vládnoucí nenormality, kdy nesměli pracovat ve svém oboru, smysl života. Pseudonym si vypůjčili ze svatováclavských legend: tak se totiž jmenoval sluha a nejbližší spolupracovník svatého Václava, který propůjčil svou existencí duchovní rozměr našemu státu.
Podle nedělního průzkumu agentury Kantar se preference ANO stále pohybují kolem třiceti procent, ale při bližším pohledu je tam zřejmý přeliv jejich voličů mezi nevoliče. Jedním z hlubších důvodů může být i intuitivní pocit, že toto hnutí nerespektuje staré pravidlo, které platí v přírodě od pradávna.
"Kdybych měla zvolit zlatý moment svého života, vybrala bych hned dva. Prvním z nich byl den, kdy jsem potkala Františka Kupku. Tím druhým okamžikem je moment, kdy jsem poznala svého příštího manžela ekonoma Mezinárodního měnového fondu Jana Viktora Mládka. K prvnímu setkání, které výrazným způsobem ovlivnilo můj život, došlo vlastně náhodou. Potkala jsem se v roce 1955 s francouzským antikvářem, který mi přinesl ukázat obraz, o němž prohlásil: Není moc dobrý, ale jeho autor jednou bude velice slavný. Tenkrát jsem žila v Paříži, Kupka taky a byl to právě on, kdo probudil můj vztah k umění," řekla mi kdysi Meda Mládková.
„Že se člověk nemá litovat a nemá být sentimentální? Kašlu na tyhle morální kategorie pionýrských vedoucích. Svíjím se steskem a zoufalstvím, když na některý z těch roků pomyslím. A myslím na ně vlastně pořád. Tohle období mého života je jediné, které je ještě palčivé, jediné, o které mám dodnes živý zájem.“
Nový ministr kultury Lubomír Zaorálek chce svůj post využít daleko aktivněji, než jeho předchůdci, protože si právě ze zahraniční politiky odnesl pocit, že kultura je jednou z nejvýznamnějších věcí, kterou máme a kterou se můžeme prezentovat ve světě.