Některá celá odvětví bez regulace způsobují víc problémů než užitku. To zřetelně v těchto dnech ukazuje situace v turisticky atraktivních městech jako je Praha či Český Krumlov, kde se rozmohlo krátkodobé pronajímání bytů přes Airbnb nebo server Booking.com. Mezi tato odvětví patří ale i zdravotnictví, školství a způsob výkonu moci, jak ukazuje případ pana premiéra.
V sobotu 15. února 2020 uběhlo třicet let od vydání rozkazů ministra vnitra Richarda Sachra, kterými postavil mimo službu některé příslušníky Státní bezpečnosti. Podle bývalého pracovníka Ústavu pro studium totalitních režimů Radka Schovánka z celkového počtu asi 13 500 příslušníků StB bylo tehdy postaveno mimo službu 5 317 lidí, jak uvedl poprvé pro Deník N.
Za předobraz veřejnoprávních vysílačů lze považovat BBC, jak ji definoval tehdy osmatřicetiletý John Reith v roce 1927, když převedl po pěti letech British Broadcasting Company na Corporation. Učinil tak, když si při generální stávce v roce 1926 uvědomil, že jeho stanice nedala stejný prostor stávkujícím a stranila vládě, a zároveň získal dojem, že již dlouhodobě podléhá tlakům majitelů na komercionalizaci vysílané hudby, aby se zvyšovala poslechovost.
Podíváme-li se na naši politickou krajinu trochu z odstupu, třeba z výše Petřínské rozhledny, zahlédneme řadu uskupení, která nemají skoro nic společného: Evidentně jde o solitérní ostrůvky, a tím se lišíme od starých evropských demokracií. Tam se tradiční strany shodují na základních hodnotách, na kterých je postaven jejich stát. Mimo zůstává jen krajní pravice a levice.
Lidovci, za těch více než sto let co existují, se chovají více méně stále stejně: vždy se chtěli podílet na moci a dost často jejich spory zabraňovaly, aby měli větší elektorát. Výjimkou po roce 1989 byl jen Josef Lux, který oslovoval širší spektrum voličů a byl na politické scéně respektován.
I takhle by se dala nazvat vzpomínka na Jana Wericha, který se narodil 6. února 1905, protože díky svým výkonům hereckým i spisovatelským s námi žije dodnes. Svou originální existencí popřel dělení času na minulost, současnost a budoucnost, jak o tom kdysi psal Albert Einstein. A to se povede jen tomu, kdo ví: "Že když už člověk je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je."
"Svou první roli si pamatuji dodnes: Hráli jsme v aule školy v Londýnské ulici, kde se konala předvánoční slavnost, pohádku Flíček. Už tehdy jsem hrál zápornou charakterní roli Strašáka Habakuka. Říkal jsem větu: Já tady kouzelničím, hokusy, pokusy cvičím, nenarušovat ničím, jsem strašák Habakuk. Naši na tom byli a máma říkala: Hezky jsi zahrál strašáka, a co tomu říkáš ty, táto. Jo, hezky dělal strašáka. Strašáky jsem pak dělal celý život a matka, když umírala, jako poslední větu řekla: Jiříčku, hlavně ze sebe nedělej celý život šaška. Hlásím: Nesplněno!"
"Za protestní chování mohou především politici, kteří odmítli naslouchat ještě někomu jinému než svým vlastním fanouškům a podporovatelům. Myslím, že sotvakdo si před lety dokázal představit takovou hloubku rozdělení společnosti, v níž kvůli našemu prezidentovi a premiérovi dnes vězíme. Velkou měrou k tomu přispívají i sociální sítě, kde každý plk má často větší schopnost ovlivnit myšlení jejich uživatelů než dobře připravený, nevyvratitelný argument." To jsou slova Luboše Dobrovského snad v posledním interview, které dal nakladatelství Prostor pro knihu Rozhovory přes rozbouřené doby. Vedl ho s nim loni náš kolega komentátor Jiří Leschtina.