Moderní Polsko zvítězilo nad starým Polskem. Přibližně tímto zjednodušeným sloganem by se dalo pojmenovat vítězství kandidáta liberální Občanské platformy Bronislawa Komorowského nad Jaroslawem Kaczinským, předsedou strany Právo a spravedlnost (PiS).

S tímto výsledkem polských prezidentských voleb jsou ale rovněž jistě spokojené kromě mladších a podnikavých Poláků i Spojené státy a tvrdé jádro Evropské unie, protože v jejich modelech budoucnosti hraje Polsko vždy zásadní roli. Spojené státy v Polsku vidí (podle George Friedmana) hlavního partnera ve střední Evropě a hodlají ho technologicky i vojensky podporovat. A bývalý německý exkancléř Helmut Schmidt zase předpovídá, že vznikne tzv. vnitřní jádro Evropské unie, v němž bude Francie, Německo, Polsko, Itálie, Belgie a Holandsko. I když současně dodává, že Polsku to bude ještě asi deset let trvat, než pochopí, že Evropská unie je pro Poláky stejně důležitá jako Spojené státy. Časový odhad se kryje i s odhadem pana Fiedmana, který se zároveň domnívá, že rychlejšímu napojení Polska na EU napomůže i politika Putinova Ruska, která by přibližně ve stejné době mohla vyprovokovat druhou studenou válku, jak jsem o tom psal již minule.

Neúspěch ve sjednocení Evropy (tedy neexistence jednoho evropského telefonu, jak si kdysi stěžoval Henry Kissinger) totiž podle bývalého kancléře bude mít nedobrý dopad na Evropu: povede ke stagnaci. Zůstane jen společný trh a euro. Důvod stagnace je podle něj jednoduchý: 27 zemí se nikdy nemůže dohodnout na tom, aby v čele stál muž s vysokou autoritou. Kompromis bude vždy tlačit na špici jen průměrné osobnosti, byť třeba výkonné úředníky.

Problém je však i v tom, že skoro ve stejné době, kdy se sbíraly poslední podpisy pod Lisabonskou smlouvu, vypukla finanční krize a celý svět radikálně změnila. Donedávna se totiž naše civilizace ocitla v největší recesi od druhé světové války. Aby se Evropa z této krize dostala, má podle ekonomických expertů jedinou šanci: mluvit jedním hlasem, což zdá se, kromě Velké Británie a periférie, činí.

Krize byla dle analytiků způsobena tím, že některé banky podstupovaly neúměrná rizika tím, že nafoukly svůj vlastní kapitál až dvacetkrát či třicetkrát, aniž tomu politici dokázali zabránit: neplnili svou povinnost.

V červenci 2010 se zdá, že krize pozvolna odeznívá, jenže i různí experti, jako třeba profesor Fritz Stern, si svými předpověďmi nejsou úplně jistí a hovoří o nebezpečí možné inflace zvláště ve Spojených státech a o nebezpečí státního krachu některé z ekonomicky slabších zemí.

Krize ale dle jiných odborníků ukázala ještě na jednu podstatnou, a to pozitivní změnu, a sice na silné napojení Číny na světový obchod. Od této krize se Čína se svými finančními rezervami stala již nepřehlédnutelným mocenským faktorem, s kterým musíme v každém kalkulu počítat.

Helmut Schmidt tato slova potvrzuje a říká, že nebezpečí nelze v půli roku 2010 vyloučit. Šanci vidí jen v těsnější mezinárodní spolupráci, a to je právě to, co Česko zatím odmítá. Pokud se budeme takhle chovat dál, a to jak v rámci NATO tak EU, budeme vytlačeni na periferii, s kterou nikdo ve svých plánech nebude počítat. Spojené státy i Polsko by měly jasně vědět, ke komu se hlásíme a na jaká rizika jsme ochotni přistoupit. Riziko je totiž neodpáratelnou součástí každého závazně žitého života.