I takhle by mohl znít titulek analýzy prohry sociální demokracie v posledních parlamentních volbách v roce 2010. To, že se mohl na špici této strany dostat právě Jiří Paroubek se svým nahněvaným a autoritativním vystupováním a bezmeznou vírou v průzkumy veřejného mínění (neúspěch dnes svádí i na špatně dělané průzkumy), je důsledkem hlubší krize této strany – a obecně sociální demokracie – v celé naší civilizaci.

Sociální demokraté zatím nebyli nikde schopní dlouhodobě reagovat na strukturální změny společnosti za posledních padesát let. Svádět vinu na Jiřího Paroubka po volbách, jako to dělají někteří sociální demokraté (viz třeba prohlášení Valtra Komárka, který mu dělal dokonce poradce), že Paroubek ubral ČSSD deset procent, je příliš pohodlné a hlavně nebezpečné pro budoucnost této strany, která patří nepopiratelně k profilu evropské demokracie od druhé půlky předminulého století.

První program sociální demokracie sepsal Ferdinand Lassalle již v první půlce devatenáctého století, tedy v době, kdy o marxismu a socialismu ještě nikdo nic nevěděl. Byla to totiž právě sociální demokracie a její důraz na svobodu, solidaritu a spravedlnost, která donutila knížete Bismarcka v sousedním Německu, aby již v roce 1883 zavedl zdravotní pojištění, o rok později pojištění proti úrazům, v roce 1889 byl pak ještě schválen zákon o zajištění pomoci pro staré a invalidy a o čtyřicet let později za Výmarské republiky, tedy v roce 1927, dokonce pojištění pro nezaměstnané. Jenže to bylo v době, kdy ještě existoval proletariát. Proto podle řady historiků je sociální stát či sociální tržní ekonomika považována za nejvyšší kulturní výkon západní Evropy ve XX.století. Míra svobody, solidarity a spravedlnosti v té které zemi se v mezidobí stala hlavním měřítkem vyspělosti nejen v naší civilizaci: ovlivnila silně i Spojené státy a dnes i Čínu.

Ale problémy, před kterými dnes sociální demokracie stojí, jsou hlavně dva: tyto strany sice bezpečně vědí, že demokracie ve všech evropských státech by se mohla zhroutit, kdyby byl zásadně poškozen sociální stát, ale zároveň vědí, že situace je úplně jiná než před padesáti lety. Změnilo se složení obyvatelstva, takže nejen stárneme: průměrný věk se ze sedmdesáti zvyšuje na osmdesát let. Ale i porodnost se snižuje. Zatímco v padesátých letech ve staré Evropě přibližně na sto lidí připadalo deset penzistů, nyní je to řádově pětadvacet a brzy to bude ještě víc.

Druhý problém vyplývá z nového sociálního rozvrstvení obyvatelstva. Řečeno jednoduše: proletariát – jak jsem řekl - již prakticky zvláště ve vyspělých zemích neexistuje. Zatímco po druhé světové válce tvořilo dělnictvo a tzv. zemědělský proletariát většinu, dnes ve vyspělých zemích, ke kterým se velmi rychle přibližujeme, tvoří dělnictvo jen 28 procent a v zemědělství pracuje jen 1,5 až dvě procenta lidí a sedmdesát procent zaměstnaných občanů pracuje ve službách a v úřadech.

Na tyto proměny zatím nikde v Evropě nedokázala sociální demokracie zřetelně a zároveň přesvědčivě reagovat. Pokusy Tony Blaira a Gerharda Schrödera posunout sociální demokracii do středu, podporovat privatizace a nahradit svobodu, solidaritu a spravedlnost heslem rovné šance pro všechny, se ukázaly jako neživotné.

Proto podle některých expertů stojí sociální demokraté před dvěma úkoly: Razantně se odstřihnout od marxismu či socialismu, kterým byla dlouho fascinována, a musí ukázat a zdůvodnit, že tato cesta byla slepá, že základy sociální demokracie jsou starší a jejich principy doposud platné. A za druhé musí najít nový recept na naplnění sociální spravedlnosti: musí zřetelně definovat minimum sociální spravedlnosti za současných a budoucích podmínek, a to s ohledem na reálné ekonomické možnosti.

Musí do svých stran přitáhnout špičkové ekonomy, kteří budou umět minimum sociální spravedlnosti exaktně vypočítat i s ohledem na stále se měnící situaci jako hodnotu proměnnou a nikoliv jako konstantu, která se neohlíží na ekonomický stav země. Sociální demokraté nesmí populisticky slibovat to, o čem předem vědí, že je nesplnitelné. Pokud se jí tato proměna nepovede, zmizí postupně sociální demokracie z veřejného prostoru stejně jako mizí proletariát a nahradí ji jiné strany, které tyto úkoly dokáží zvládnout.


Psáno pro ČRo 6