To je otázka, kterou si po 22. červenci, kdy zemřel Milan Paumer, znovu pokládala média, k žádné shodě ale nedošlo: spíše naopak stvrdila v této věci polarizaci společnosti.

Otázka, na kterou se dnes pokusím odpovědět, zní: Proč tomu tak je? Proč naše společnost není ochotna naslouchat odpůrcům, zvažovat jejich argumenty a vytvářet prostor, na kterém by mohlo dojít ke sblížení názorů?
Filozofové, jako například Theodor Adorno, tvrdili, že historie není jen to, co se stalo, ale je mimo jiné také plná situací, k nimž nikdy nemělo dojít a za něž jsou lidé různou měrou zodpovědní, to znamená, že na nich nesou svůj podíl viny.

A Karl Jaspers dodával: "Každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Pasivita je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoliv možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu".

Vyjdeme-li z těchto úvah, které byly sepsány těsně po válce, jsou teoreticky vinni i u nás všichni, kdo se nechopili jakékoliv aktivity proti totalitnímu bezpráví, tedy kromě účastníků třetího odboje a disidentů. To samozřejmě nechce u nás nikdo slyšet, a proto politici o tomto tématu většinou mlčí.

Karl Jaspers došel k přesvědčení, že kdo se zúčastnil rasového (u nás bychom řekli třídního) šílenství, kdo měl iluze o výstavbě (u nás socializmu) založené na ideologickém podvodu, kdo se smiřoval se zločiny (u nás bylo neprávem odsouzeno asi 208 000 lidí, z toho 4 500 zemřelo ve věznicích, emigrovalo 179 000 lidí, na hranicích bylo zastřeleno 374 lidí a popraveno bylo 254 občanů), je nejen za minulé hrůzy odpovědný, ale musí se morálně obrodit.

Pokud k této morální obrodě nedojde, a to se u nás zatím nestalo, vinu si většina společnosti nepřizná. Otázky, které si klademe, jak média předvedla, jsou ještě lokajské, nebolavé a snaží se nás apriori vyvinit, tedy uchlácholit a uspat. Klasické schéma takových úvah zní: Odpor proti totalitě je marný a navíc škodlivý, protože totalitní moc brutalizuje.

Takhle se ale svobodný člověk neptá, a na to jsme zapomněli. Svobodný člověk totiž ví, že riziko je součástí každé zodpovědné existence a svoboda je hodnota, za kterou se platí životem.

Lokaj tuto premisu neuznává a klade záludné otázky, kterými se snaží sám i své předky vyvinit, místo, aby na sebe převzal vinu svých dědů a otců a snažil se ji odčinit, a tím obrodit společenství, ve kterém žije a za které cítí odpovědnost.

Svobodný člověk ví, že výnosy odbojové činnosti nelze nikdy měřit náklady. Obě kategorie jsou totiž zcela neměřitelné. Cenu životů zabitých za heydrichiády a cenu svobody, tedy možnosti obnovení Československa, nikdo neumí určit stejně jako cenu životů zmařených a zničených za komunistické nenormality a cenu možnosti obnovení demokracie v roce 1989.

Měřit lze jen míru našeho selhání: ptát se, proč jsme neprotestovali, když byli zavíráni nevinní a Milada Horáková byla vedena na popraviště. A oceňovat míru odvahy těch, kteří se nesvobodě postavili jakýmikoliv prostředky. Pokud se s tímto postojem nesmíříme, nebudeme nikdy svobodní a budeme zase snadno novou obětí každé další totality.

To, že se předseda vlády Petr Nečas, předseda Senátu Přemysl Sobotka a předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová účastní ve středu 4. srpna 2010 v Poděbradech posledního rozloučení s Milanem Paumerem, je tedy jen symbolické vyjádření úcty k odporu proti nesvobodě a vrací nás do civilizace, v níž svoboda má vyšší hodnotu než život. Tento akt lze dokonce vidět jako začátek naší obrody.

(Napsáno pro ČRo6)