Dnes, 17.srpna 2010, agentury vydaly tuto zprávu: "V devadesáti letech zemřel básník, dramatik, prozaik, překladatel a literární historik Ludvík Kundera, bratranec slavného spisovatele Milana Kundery. Ludvík Kundera byl především znalcem díla básníka Františka Halase."

Kdykoliv něco takového čtu, zatrne mi v zubech, jak je možné bez studu shrnout v dnešní rychlostní společnosti tak plodný život do dvou vět a pak hovořit zase o zpěvačce, která někoho nakazila AIDS a o povodních.

I já však stojím před nesnadným úkolem: napsat něco o Ludvíkovi Kunderovi v pěti či šesti minutách a přitom se pokusit dotknout podstaty jeho osobnosti. Snad se nezmýlím, když řeknu, že to byl především básník, ale s velkými přesahy do teorie a ostatních oborů umění, zvláště do malířství: stál u založení brněnské skupiny Ra, v níž byli dnes velmi známí malíři Josef Istler a Václav Tikal. Kromě toho překládal hlavně z němčiny, vyrostl ve dvojjazyčném prostředí, neboť jeho maminka pocházela ze Štýrskýho Hradce, kde jeho otec později sloužil jako rakousko-uherský důstojník spolu s majorem Lukasem, alias Lukášem z Haškova Švejka. Podle Ludvíka Kundry byl major Lukáš, jak ho pan Kundera pamatoval, pružný elegán se smyslem pro ironii. Lukas měl doma Haškovy rukopisy a to dokonce i Haškových básní, které se však ztratily.

K poezii se sám Ludvík Kundera dostal na gymnáziu, a jak vzpomíná ve svých pamětech s názvem Různá rozcestí, které psal od svých sedmdesáti let, jeho první velká básnická láska - tedy dříve než poznal Františka Halase - byl Vítězslav Nezval. V šestnácti se mu dostala do rukou jeho sbírka Praha s prsty deště a převrátila mu naruby jeho poněkud učesané představy o poezii. V pamětech píše: "Ve stavu horečné posedlosti jsem pak v krátkém čase zhltal vše, co Nezval do té doby napsal: bylo to tehdy několik desítek knih. A nesčetné jeho verše se mi usadily v hlavě jako zaklínadla pro jisté chvíle, jako nejpřesnější a nejsugestivnější vyjádření některých pocitů."

Ludvík Kundera debutoval se čtyřmi přáteli z budoucí již zmíněné skupiny Ra sborníkem Roztrhané panenky, který vyšel v roce 1942, ale takticky byl antedatován rokem 1937. Už tato skutečnost je symptomatická pro jeho skoro celý život: před ideologickými tlaky obou socialismů, národního a internacionálního, musel takhle kličkovat až do roku 1990, tedy do svých sedmdesáti let.

První sbírku Konstantina poslal Vítězslavu Nezvalovi, aby mu ji zkritizoval. Byla prý ostrá a Nezvalův smysl pro surrealistickou poezii mu připadal nenarušený, i když v roce 1938 surrealistickou skupinu rozpustil.

S Františkem Halasem se seznámil v roce 1945 a očaroval ho víc než Vítězslav Nezval svou neoblomnou pevností. V pamětech cituje větu z roku 1948, kterou napsal Václavu Poláčkovi|: "Budu se asi rozcházet s mnoha lidmi, ale nedá se nic dělat. Já demokracii beru vážně." A ta Halasova pevnost byla ve všem, nejenom v jeho verších. V pamětech najdeme třeba tento odstavec: "František Halas se od mnoha lidí a zvláště literátů lišil tím, že co slíbil, to splnil. Vážností nad přípravou slova! Ale splnil nejen to, co slíbil, nýbrž i to, co neslíbil." Ludvík Kundera vzpomíná, že třeba stačilo se před ním zmínit o knížce, kterou někdo nečetl a on mu ji za pár dní poslal poštou.

Na Halasovi Kundera obdivoval nejen jeho občanskou ale i jeho básnickou odvahu, neharmoničnost, nový veršový systém, kterému se dnes říká "gestický," podle něhož plynulá hladkost znamená smrt básnické myšlenky, poznamenal si později Kundera.

Tito dva básníci zásadně ovlivnili a formovali snad na celý život básníka Ludvíka Kunderu: Od Nezvala si vzal hravost a od Halase pevnost a řád. Metoda psychického automatismu a asociativního řazení navzájem nesourodých a nespojitelných obrazů, která vyvěrala ze surrealismu, Kunderu silně ovlivnila. Ale protože byl zároveň racionální a obdivoval i Halasův řád, jeho básnický tvar a jazyk byl přesný. Ve svých pozdějších sbírkách je zřejmá syntéza imaginativní nespoutanosti a intelektuální snahy pro přesnost, humor a skepsi. To vše se projevuje i v Kunderově obsáhlé dramatické tvorbě. Za jeho nejtypičtější sbírku je možné považovat Klínopisného lampáře a z her připomeňme alespoň Totální kuropění a Labyrint světa.

Jako syn důstojníka měnila jeho rodina často města: narodil se sice 22. března 1920 v Brně, studovat gymnázium začal ale v Praze, pokračoval v Litoměřicích a filozofickou fakultu studoval nejprve v Praze a pak v Brně, kde žil až do roku 1976. Až do své smrti byl doma v milovaném Kunštátě, kde trávil kdysi spousty času právě s Františkem Halasem a kde spolu chtěli založit v nedalekém Podchlumí uměleckou komunu. Snili o tom, že by se tam pracovalo, družně žilo a kam by kibicům a kecalům byl přístup přísně zakázán. Byl redaktorem Bloku, Rovnosti a Hosta do domu, dramaturgem činohry Státního divadla v Brně. Za normalizace nesměl Kundera publikovat. Po roce 1990 pohostinně přednášel v Brně na filozofické fakultě a na JAMU občas i v Olomouci.

Naposled jsme se viděli, jak věnování mi napovídá, 6. května 2005 na knižním veletrhu v Praze. Mozek měl nepoškozený, nohy už mu tak dobře nesloužily. Ludvík Kundera byl pracovitý a pevný Moravák. Asi také proto, jak řekl šéfredaktor brněnského Hosta Miroslav Balaštík, se kolem něho shromažďovala do posledních dnů nová generace umělců stejně jako kolem jeho vzoru Františka Halase.

Psáno pro ČRo6