Dne 11. srpna 2010 by se dožil Jan Palach dvaašedesáti let. Výročí jeho narození si média skoro nevšimla, ač jeho čin stojí za důstojné připomenutí. V naší pragmatické době připomíná rozměr, který se z našeho života vytrácí.

Jako filozofické myšlenky, které se dají redukovat na svou kostru, jsou k ničemu, jak připomínal Theodor Adorno, tak podobně lidské činy, jejichž výsledek je předem snadno vykalkulovatelný, kde výdaje odpovídají ziskům, jsou v závazně chápaném životě bezcenné. Neobsahují tajemství, nejsou riskantní sázkou na vlastní přesvědčení. Člověk za ně neručí životem.

Vrátím-li se ještě k filozofu Adornovi, tak ten říkal, že síla myšlení k tomu, aby neplavalo s vlastním proudem, je síla rezistence, odporu vůči tomu, co je již myšleno. I tady platí paralela s lidskými činy: Chovat se tak, jako se chová většina, je snadné: velikost lidského činu je měřitelná jen v síle odporu k většině, a to je právě to, co svým činem 16. ledna 1969, kdy se upálil v Praze na Václavském náměstí, Jan Palach dokázal, inspirován činy budhistických mnichů.

Učinil tak proto, jak velice přesvědčivě ukázala dokumentaristka Kristina Vlachová ve filmu Poselství Jana Palacha, který odvysílala loni ke čtyřicátému výročí Česká televize, protože v létě roku 1968 navštívil jako brigádník Sovětský svaz a tam pochopil, jaké nebezpečí nás očekává. Měli jsme být připojeni ještě těsněji k říši, v níž se lidé bojí myslet a kde se lidé nesměji ptát proč. Zavedení těchto praktik na území Československa chtěl zabránit. V dopise, který napsal tehdejšímu studentskému vůdci Holečkovi 6. nebo 7. ledna 1969 navrhoval, aby studenti žádali zrušení cenzury, odstoupení hlavních představitelů komunistické strany, kteří podporovali okupaci Československa, a navrhoval, aby studenti obsadili rozhlas. Když viděl, že ani studentský vůdce Holeček se neodvážil jeho požadavky zveřejnit, zvolil zoufalý čin. Byla to netečnost lidí, kteří se s lehkostí přizpůsobovali vládnoucí nenormalitě a jeho zbystřené vnímání skutečnosti spolu s potřebou svobody, jako nejvyšší hodnoty, co ho přivedlo k alarmujícímu řešení.

Kdybychom se ještě jednou vrátili k Adornovi, mohli bychom s ním říci, že myšlenky a skutečné činy, které jsou pravdivé, se ustavičně musí obrozovat ze zkušenosti věci, ač ta se určuje teprve v nich. A stejně to bylo i s činem Jana Palacha. Teprve zažitá zkušenost jeho činu se za dvacet let obrodila v jednání další generace při tzv. Palachově týdnu na začátku roku 1989, který se stal prvním zřetelným signálem blížícího se konce vládnoucí komunistické nenormality. Mohli bychom říci: Palachův čin dostal korunku, a tím byl stvrzen jeho nesmazatelný význam. A to je také to, co bychom si měli připomínat.

Je ostudné, že místo toho, abychom si Palachův čin důstojně připomněli, jsme se mohli v Lidových novinách dočíst 20. července v článku Rozhovor s umírajícím za honorář, že byla podána autorskoprávní žaloba, která žádá, aby veškerý náklad desetihodinových CD s názvem Srpen 1968 vydaný Radioservisem k 40. výročí invaze, byl rozhodnutím soudu zničen. Podle žaloby se za autory prohlašují lékařka Zdenka Kmoníčková a tehdejší kameraman televize Vladimír Tůma, který údajně rozhovor zaznamenal. Rozhovor lékařky s umírajícím Janem Palachem, tak jak byl odvysílán třeba v dokumentu Kristiny Vlachové, ale spíše vyvolává dojem policejního výslechu s předem doručenými otázkami než pohovoru psycholožky s umírajícím. Dr. Kmoníčková tento rozhovor prodala těsně po smrti Jana Palacha německému rozhlasu za 500 marek, což potvrzuje redaktor, který záznam odkoupil, a autorská práva má tudíž zřejmě i WDR. Pokud pan Tůma, který byl předseda KSČ hudební redakce České televize a dle registrů důvěrník STB s krycím názvem Vořech, nahrávku s velkou pravděpodobností učinil pro Bezpečnost, rovněž by mu práva neměla příslušet. Oprávněnost žaloby by měl samozřejmě posoudit jedině soud, ale je dobře, že tito lidé, kteří se ještě dnes chtějí na smrti Jana Palacha přiživit a dokonce kupčí se svým selháním, z toho mají ostudu. Pro veřejnost je to dobrá zpráva, ať soud dopadne jakkoliv, neboť si alespoň odsudkem takových činů chráníme Palachův významný odkaz.

Napsáno pro ČRo 6