Růst čínského hospodářství v důsledku zapříčinil i hospodářský růst Německa, jako největšího tahouna evropské ekonomiky, jenže taková jednoznačná závislost má vždycky i svá rizika. Hlavně proto, že závislost na Číně se stále zvyšuje, některé střední podniky tam vyvážejí už více než polovinu své produkce, a tím se z Pekingu, kde je hospodářství řízené jednou stranou, stává nebezpečný partner.

Proto základní otázka, kterou si dnes experti na celém světě kladou, zní: nepromění se čínský boom nakonec v past? Jen třeba obchod Německa s Čínou by se dle odhadů měl v tomto roce zvýšit o 56 procent. Takový nárůst vzbuzuje vždy větší míru pozornosti a logicky i obavy z toho, jestli Evropa neuzavřela obchod s čertem.

Zůstaneme-li v Německu, je zcela zřejmé, že je to právě Čína, která pomohla této zemi se dostat z krize, a pro Evropu je zase dobré, že Německo se z krize tak rychle dostalo, jenže ekonomice tento trend může přinést ovoce jen v současnosti a ve střednědobém horizontu. Co přijde potom, nikdo neví. V Číně je hlad po luxusních autech, turbinách pro elektrárny, obráběcích strojích a špičkových technologiích, ale to nebude jistě trvat věčně, protože Čína se za pár let promění naopak v největšího konkurenta jak Evropy, tak Spojených států. Zásadní otázka tedy zní: Jaké důsledky to bude mít pro celá evropská průmyslová odvětví, když v Číně o všem rozhoduje jen stranický sekretariát jedné strany? Už nyní postihla trh s imobiliemi v Číně krize a manažeři se ptají, kdy splaskne další bublina?

A to už nehovořím o tom, že evropští novináři čím dál častě objevují v Číně právě u těch firem, které s ní nejvíce kooperují, hrubé porušování lidských práv: neplacení přesčasů a nelidské pracovní podmínky. Protože to je daleko a firmy na tom v Evropě vydělávají, nepředstavují tato obvinění ještě evropské politikum, což se ale jistě brzy také změní. Nehledě na to, že velká závislost na Číně učiní z Evropy a zvláště Německa na dlouho oběť čínské mocenské politiky, domnívají se politici a novináři.

Nedávná zpráva amerického ministerstva obrany hovoří o tom, že Čína začíná i s expanzivní vyzbrojovací politikou a současně právě v letošním roce by se dle odhadu statistiků měla stát druhou největší ekonomikou po Spojených státech: přeskočí totiž Japonsko. Kvůli tomu by sice ztratila statut rozvojové země, čímž by přišla o některé výhody, ale jiné evidentně získá.

To, co je obecně považováno za největší nebezpečí, je, že si Čína vzhledem ke své velikosti může diktovat podmínky skoro ve všem: za uzavření obchodních kontraktů totiž čím dál častěji požaduje průmyslové znalosti, a ty, co nedostane, se snaží získat průmyslovou špionáží, jako to kdysi dělali v Evropě a v USA Japonci, kteří si jako turisté systematicky filmovali vše, co se děje ve špičkových továrnách, a doma to vyhodnocovali. A protože má Čína doma nedostatek přírodního bohatství, snaží se současně zejména v Africe a Asii si zajišťovat exkluzivní strategické energetické rezervy.

Kdyby se všechny prognózy asijských expertů vyplnily, nejspíš by již i ve střednědobém horizontu mohlo dojít k tomu, že by v Evropě zahynula celá průmyslová odvětví a přestěhovala se do Číny, kde bude ještě dlouhou dobu pracovní síla o mnoho levnější než v Evropě. Už také proto, že hospodářský boom Číny znamená v důsledku i prudký růst vzdělanosti: zatímco v Německu v roce 2008 uzavřelo vysokoškolské vzdělání jen 300 000 studentů, v Číně to bylo 5,6 milionů. A jak se dozvídáme ze Spojených států, na některých univerzitách tam studuje třetina i více studentů právě z Číny.

Psáno pro ČRo6