Máme právo zabíjet, to je otázka, kterou si americký novinář, bývalý korespondent New York Times v Afghánistánu, Tim Weiner již léta pokládá ve svých článcích, esejích a naposled i v knize CIA: Celá historie, která vyšla před časem ve 24 jazycích.


V knize se dočteme: "Úspěch nebo neúspěch americké války v Afghánistánu závisí v současné době především na prostředcích tak zvaného cíleného zabíjení, tedy usmrcování velitelů Al-Kájdy a Tálibánu. Těmito úkoly jsou pověřeni speciální komanda Pentagonu a CIA. Tato strategie je redukována na nejstarší formu války: Zabít nebo být zabit. Zabít lidi, a ty, co přežijí vyslýchat a z nich za úplatky vybírat kolaboranty. To není žádná dobrá zpráva, protože Američané v Afghánistánu se dostali znovu do situace, kde před devíti lety začínali".

První chyba se podle autora Weinera stala v listopadu 2001, když po použití tzv. inteligentních bomb Američané prohlásili, že nad Tálibánem zvítězili. Ti, co však v Afghánistánu byli jak za ruské okupace, tak za americké, pochopili, že nad touto zemí není možné zvítězit, protože se to nepovedlo nikdy nikomu: ani Alexandru Velikému, ani Džingischánovi. A nakonec se v osmdesátých letech minulého století z okupace Afgánistánu stal pro Rusy jejich Vietnam.

Podle zkušeného Tima Weinera současná situace ukazuje na to, že se Američané ze svých předchůdců nepoučili a stále se řídí starou strategií Carl von Clausewitze, který napsal: Vítězství znamená pokoření nepřítele, za účelem prosazení vůle vítězů. To je důvod, proč se americká administrativa, hlavně v poslední době za prezidenta Baracka Obamy, soustředila na cílené zabíjení a uplácení bojovníků Tálibánu. Pro tyto účely má k ispozici tři sta milionů dolarů. Cíl této akce je zřejmý: Přinutit vůdce Tálibánu zasednout s Američany za jednací stůl, nebo je dostat na kolena.

Podle odborníků americké speciální jednotky, z nichž nejznámější je Task Force 373, čítají dohromady na celém světě 57 000 lidí: vojáků a špionů. Patří k nim rovněž paravojenští důstojníci CIA. Podle tajného dokumentu z 16. července za posledních sto dní zabily tyto jednotky nebo zajaly v Afghánistánu 186 velitelů a dalších 925 níže postavených drží ve vězení.

Tyto speciální jednotky tvoří šestnáctičlenná družstva, která operují na příkaz nejvyšších míst v Pentagonu, ale i jejich velitelé mohou na místě rozhodovat o tom, koho zabijí. To je taky důvod, proč operace tajných jednotek zůstávají většinou navždy zcela utajené, i když při nich dojde k usmrcení civilistů: v odborné hantýrce se těmto neštěstím říká kolaterární škody.

Problém je také v tom, připomíná Tim Weiner, že mezinárodní právo dodnes terorismus i zabíjení teroristů přesně nedefinovalo a ve Spojených státech od roku 1996, kdy Bill Clinton podepsal zákon o nutných prostředcích, včetně tajných akcí a vojenských zásahů k rozbití mezinárodního terorismu, jsou všechny tyto akce plně legalizovány. Po 11. září 2001 za prezidenta George W. Bushe se výklad ještě zpřísnil.

Kroky, které Američané podnikají, jsou podle novináře Weinera celkem logické, jenže civilizovaná společnost si přes to, že proti ní útočí teroristé a sebevražední atentátníci, musí vždy pokládat morální a etické otázky spojené s chybami operací, při nichž padnou za oběť civilisté. A zároveň se ptát, jaké účinky takové akce mají na stát, s kterým bojují a jestli takové cílené vraždění nepřátel má skutečně zamýšlené účinky. Jenže protože takové akce jsou přísně utajené, podobné veřejné debaty se doposud ve Spojených státech nevedou. Nebezpečná otázka, kterou si autor klade, proto zní: Je možné mezinárodní terorismus porazit klasickými policejními prostředky? A pokud si řekneme, že ne, musíme se ptát, jestli náš právní stát má prostředky proti takovému ohrožení bojovat a vyvodit z toho právní důsledky.

Psáno pro ČRo 6