Nová kniha politologa a spisovatele Jiřího Pehe s názvem Klaus je prvním pokusem zmapovat, bez psychologických interpretací a s odstupem, působení Václava Klause v české politice. Vstoupil do ní hned v listopadových dnech a brzy se stal, vedle Václava Havla, nejvýraznější figurou na české politické krajině: proto taky logicky vystřídal na Hradě Václava Havla.

Navíc příští rok 19. června bude Václavu Klausovi sedmdesát a takové výročí spojené s blížícím se koncem jeho druhého volebního období, po kterém musí začátkem roku 2013 odejít z Hradu, je dostatečným důvodem k takové práci, kterou je možné vidět i jako splněný dluh intelektuální veřejnosti vůči tomuto politikovi.

Pětapadesátiletý Jiří Pehe si byl předem moc dobře vědom složitosti tohoto úkolu zvláště proto, že Václav Klaus na svém obraze ve veřejném prostoru velmi pečlivě po celá léta pracuje. Jak sám prezident nedávno řekl, vydal již padesát knih a má kolem sebe řadu velmi razantních až militantních obhájců a obránců, proto zvolil autor velmi věcný a střízlivý postup. Každému roku, kdy Klaus je v politice, věnoval jednu kapitolu a jejich názvy připomínají zásadní milníky jeho politické kariéry. Už tento přístup v době, kdy minulost je čím dál tím rychleji překrývána aktualitami, je přínosný. Uvedu proto názvy kapitol: Boj o Občanské fórum, ODS a privatizace, Rozdělení Československa, Vládnutí bez opozice, Spor o povahu české demokracie, Tunelování, Volební nevýhra, Sarajevský atentát, Opoziční smlouva, Děkujeme, odejděte, Loupež za bílého dne, Opoziční smlouva v troskách, Politické Waterloo, Politické zmrtvýchvstání aneb dobytí Hradu, Výstup na Blaník, Prezident myslitel, Soudcokracie, nebo klausokracie?, Globální (ne)oteplování, Volba prezidenta jako skandál, Lisabonská smlouva.

Kromě prologu, který se zabývá životem Václava Klause před listopadem 1989 a závěrečného shrnutí a epilogu, který Klausovy politické kroky interpretuje, se evidentně Jiří Pehe snaží o co nejstřízlivější shrnutí důležitých aktivit a postojů tohoto politika a hloubavější čtenář si má učinit závěr sám. Bohužel autorova obezřetnost je místy tak velká, že se Jiří Pehe uchyluje až moc často k obecným a někdy i zbytečně nekonkrétním vyjádření, která se týkají médií, politiky či ekonomiky, že strukturu narušují: buď měl být autor přesný, nebo tyto pasáže raději vynechat. Tuto dobu si starší čtenář ještě pamatuje, a tudíž ví, že byla někdy mnohavrstevnější. Za tento nedostatek ale může i nakladatel a jeho editor. Chybou určitě taky je, že autor nepřiznal hned v úvodu, že v letech 1997 až 1999 byl ředitelem politického odboru prezidenta Václava Havla, hlavního Klausova soupeře, jak už připomněl v recenzi Josef Chuchma.

Možná že ale právě autorova minulost ho vedla k přílišné akurátnosti, s kterou Jiří Pehe k práci na knize - na rozdíl od jeho četných velmi kritických komentářů - přistoupil a která pak místy proměňuje knihu v pouhý sumář, jakoby autor a priori cítil, že vzbudí nevoli. Uvedení knihy na trh se skutečně neobešlo bez komplikací. Vydání knihy v nakladatelství Prostor vzbudilo ostré reakce mezi skupinou Klausových zastánců ve sdružení Akce D.O.S.T., které Klause podporovalo v odporu proti Lisabonské smlouvě. Ti přišli 24. října 2010 proti Jiřímu Pehe demonstrovat před kavárnu, kde knihu představoval. Přinesli transparent, na němž Pehe označili za "zemského škůdce," nazvali ho "kolaborantem s Evropskou unií" a "vlastizrádcem". V rozhovoru s ČTK ale bezelstně uvedli, že jeho knihu o Klausovi nečetli, nemůže v ní ale prý být nic jiného než pomluvy. "Co také jiného od Pehe čekat," řekl ČTK jeden z aktivistů. Tímto sloganem se přihlásili ke starému dogmatickému heslu, které zní: Nemám žádné svědomí, mým svědomím je Václav Klaus. Osobu je možné libovolně měnit za jakéhokoliv vůdce.

Trochu se podivuji, protagonista knihy by řekl, že zvedá obočí, že se sám Václav Klaus od takovýchto militantních výroků a činů svých příznivců, které v současnosti známe převážně z muslimského světa či z pochodů ruského mládežnického hnutí Naši, které nosí v průvodech fotografie kritiků Putina a pak je za pokřiku, skoro identických hesel s těmi co zazněly v Praze na náměstích, hanobí, nedistancoval.

Ale i tato okolnost je zřejmě symptomatická pro proměnu Václava Klause, kterou Jiří Pehe tak decentně a věcně dokumentuje hlavně pro mladší ročníky, které si ji nemohou pamatovat.

Na počátku devadesátých let, kdy jsem s Václavem Klausem, tehdy ještě ministrem financí a předsedou ODS, pracoval na knize První zprava, si některé nebezpečné stránky vstupu do politiky uvědomoval a hned na počátku naší spolupráce přiznával, že se hranice mezi Klausem občanem, Klausem ekonomem a Klausem politikem po dvou letech v politice naprosto rozmazala a že si člověk podvědomě volí jistou obrannou reakci před všetečnými novináři. A my můžeme dodat: jakmile převládne nad člověkem pragmatický politik počítá jen hlasy, které ho podporují a etickou stránku - jak jsme mohli zaznamenat - v sobě potlačí. S tím počítáním příznivců začal Václav Klaus již v roce 1992: pamatuji se na naši společnou autogramiádu, kam přišlo jen pár desátek lidí, jak se tehdy na Smíchově před knihkupectvím rozčiloval, že nemá čas chodit někam, kde na něj nestoji fronta aspoň tisíc lidí.

Při čtení knihy Jiřího Pehe tuto proměnu člověka v politika a politika v monument, v sochu z mramoru, kterou by rád politik po sobě zanechal, může čtenář dost přesně sledovat. Kdybychom použili sportovní terminologii, která není Václavu Klusovi cizí, vidíme, jak z útočníka - střelce, se po nejdříve úsporných balíčkách a tzv. sarajevském atentátu stává z Klause obránce a v této roli se utvrzuje a postupně nevynechá žádnou příležitost, aby všechny své kroky, které vzbuzují v jeho kariéře pochybnosti, jako je třeba opoziční smlouva, toleranční patent, až po trapnou druhou volbu na Hradě, vydával za vítězství konzervativní pravice nad zakukleným levičástvím. Na Hradě se z Václava Klause pak už stal jen brankář, který před svou svatyní postavil zeď z lidí mu velmi podobných, kteří pro něj nepředstavují okna ale pouze zrcadla, což má vždy trochu devastující dopad na strukturu osobnosti: uzavírá dotyčnému mysl. Tato proměna ale nepostihla jen jeho, je to zřejmě přirozený důsledek dlouhodobého pobytu na vrcholných politických místech, který se týká hodně politiků v Evropě i jinde.

Budeme-li ale chvíli místo Jiřího Pehe psychologizovat, zdá se, že tato proměna Václava Klause se dala předvídat a vyčíst z jeho veřejných vystoupení. Mně například v knize-interview První zprava na počátku roku 1992 řekl: "Mám rád Čapka, protože člověka neobtěžuje nejniternějšími prožitky. Já v tom vždycky viděl psaní, které ovládá on a ne aby psaní ovládalo jeho." Slova s křídly, která píší za básníky, jako je třeba u nás Jáchym Topol, jsou mu protivná. Po celou dobu našeho dialogu zdůrazňoval, že neúspěch ho spíše nabíjel, než aby ho odrazoval, život stejně jako slova a jejich interpretaci chtěl mít vždy pod přísnou kontrolou. Těm co trousili, že jeho slova jsou banální, se vysmíval, zajímala ho od vstupu do politiky většina, masa: elitami pohrdal, protože věděl, že v mediálním světě a v politice rozhodují převážně velká čísla. Řekl mi: "Byl jsem vždycky takovým typem hráče, který spíš dal koš v rozhodující vteřině utkání, jímž se vyhrávalo, než že bych ho dal při tréninku."

Myslím, že tento moment v životě Václava Klause spojený s ambiciózností, s kterou se rovněž nikdy netajil, je dominující, a proto zvláště po přečtení knihy Jiřího Pehe musí čtenáře napadnout, že vzhledem k blížícímu se konci jeho pobytu na Hradě, se od dosluhujícího prezidenta dočkáme možná ještě jednoho koše v rozhodujícím uktkání, aby se mohl navrátit do čela ODS. Lenošit na chalupě rozhodně nebude, protože to neumí. Jestli to však ODS prospěje, je otázka.

Psáno pro Čro6