Profesor Vojtěch Cepl, bývalý ústavní soudce, byl mimořádnou osobností v naší justiční krajině svým demonstrativně zdůrazňovaným odporem k paragráfkům, jak říkával, elokventností a upřímností. Právně vyučený v Oxfordu a Michiganu věřil víc právnímu a mravnímu vědomí, byl zastáncem přirozenoprávních teorií, vycházel ze sociologie: základní lidské hodnoty považoval za důležitější než psané právo, protože zažil dvakrát za nacismu a za komunismu, jak je možné paragrafy zneužít k páchání zvěrstev.

Zřejmě právě tyto vlastnosti přivedly novináře Tomáše Němečka, který jako druhou fakultu po novinařině vystudoval práva, aby o Vojtěchu Ceplovi napsal knížku s podtitulem Život právníka ve XX. století. Kniha, na které autor začal pracovat v roce 2006 a kterou dopsal až po jeho smrti, není na přání profesora Cepla v konečné formě pouhým rozhovorem, ale je třívrstvým sendvičem: z rozhovoru, který nedokončili, v knize zbyly jen fragmenty, které jsou doplněny životopisným vyprávěním o rodině Ceplů, původně statkářů a agrárníků, kteří byli po roce 1948 perzekvováni a vzpomínkami na to, jak se ho pokoušela vydírat státní bezpečnost a jak procházel padesátými lety a dobou normalizace. Třetí vrstvu tvoří několik textů profesora Cepla, který se celý život spíše psaní vyhýbal. Nejvíc místa je však hlavně díky Miroslavu Syllovi, členu ústavodárného týmu, který si vedl deník a poskytl ho autorovi, věnováno vzniku Ústavy, při jejíž tvorbě sehrál profesor Cepl klíčovou roli: vnesl do ni nový pohled, přestalo jít o text Ústavy, ale šlo hlavně o její smysl, účel a funkci.

Přes zřejmou autorovu snahu být co nejvěcnější, nejpřesnější - kniha má bohatý poznámkový aparát - je na ni ale zřejmě nejdůležitější právě to, co se nedá do žádných faktů vtěsnat, co všechny konkrétnosti převyšuje a po čem volal a co sám profesor Cepl často nazýval psychologickým významem práva. Ten považoval za důležitější než legislativu, fungování justice a vymáhání práva. Říkal: "Jde o to, aby lidé dobře znali pravidla chování a dobrovolně je dodržovali. Vysoká úroveň mravní a právní kultury, v níž jsou obě složky v souladu, je totiž nejdůležitějším zdrojem bohatství a prosperity spravedlivé společnosti." Protože byl kvůli svému původu pro režim nepřijatelný, měl v politické orientaci od mládí jasno a nenechal se mást ideologickými floskulemi, které vždy - ať přicházejí zleva či zprava, přirozenoprávní prostředí deformují a dovolují, aby některé zločiny byly nepotrestané.

Moc dobře věděl, jako člověk, který pobýval v zahraničí, že právě toto jemné předivo a společenské pojivo tvořené z úcty ke spravedlnosti a ke smlouvě, které ve světě vytvořilo elity, je u nás po dvou totalitách: hnědé a rudé hodně deformováno. Sám si moc dobře vzpomínám na větu, kterou pronesl podobně elitní německý právník po té, co jeho syn při pouštění lodiček na dálkový pohon při nějakém nešikovném manévru potopil loďku mého syna a my jsme se domnívali, že se celá věc dá lehce vyřešit rodinnou pojistkou. Pan profesor řekl: "Viníka v tomto případě bychom těžko prokázali, ač svému synovi věřím, kolizi zavinil, ale hodnota loďky je mnohem menší než čest a důvěryhodnost renomovaného právníka. Loďku vám rád za syna zaplatím."

Zřejmě proto, že profesor Cepl cítil absenci takového uvažování u nás, výuku základů práva, tedy konstitucionalismu a všeobecné sociologie považoval za hlavní úkol našeho rodícího se demokratického školství. Zároveň profesor Cepl se soustavně zasazoval o rehabilitaci soukromého práva, což se mu podařilo novelou občanského soudního řádu v roce 1992. Tato skutečnost je pro některé právníky, kteří ho dobře znali, trochu překvapivá, protože procesní pravidla upřímně nesnášel. Svým dětem soukromé právo vysvětloval jednoduchou větou: "Škody je třeba napravovati, dané slovo dodržeti a ukradené vraceti," jak v knize vzpomíná jeho syn Soukromé právo považoval za soubor koordinačních pravidel, jejichž hlavním instrumentem je smlouva. Deformace v minulosti vedla u nás k hypertrofii veřejného práva nad soukromým právem, které zakrnělo, a proto se lidé museli logicky učit, jak toto právo obcházet. To je také důvod, proč zřejmě dodnes kdekdo po podepsání smlouvy hned uvažuje o tom, jak by se dala obejít. Tento přístup je staré protestantské evropské tradici naprosto cizí.
Profesor Cepl tvrdil, že vyjádření základních norem soužití v ústavě je pro národ nejdůležitější. Tomáši Němečkovi řekl: " Představte si, že některé národy mají svá pravidla - třeba že smlouvy se mají dodržovat nebo že cizí vlastnictví je nedotknutelné - dokonce rády. Tak jako mají Češi rádi knedlíky s vepřovou a zelím."

Hodně posměšně se vždy vyjadřoval o těch, kteří si u nás myslí, že musíme vynalézat nějakou českou specifickou cestu. S ironií v hlase říkával: "Nechceme americké kšandy pro muže, vynalezneme naše, české! Právní instituty jsou jen praktické vynálezy stejně jako žárovka, a stejně tak se stěhují po celém světě!"

V jednom ze svých textů z roku 2006, který je v knize, se k tomuto tématu vrací a dodává: " Patřím k těm nevlastencům, kteří se domnívají, že hlavním úkolem české inteligence není hledat vlastní českou cestu, neobjevovat objevené, ale pokorně vyhledávat řešení, která existují ve vyspělejších společenstvích... Je třeba si připustit, že máme za sebou téměř půl století, kdy jsme zaostávali pod koloniálním příkrovem ještě zaostalejší imperiální mocnosti."

Profesor Cepl ovlivnil celou řadu mladších právníků a naštěstí nebyl na Ústavním soudu sám. K těm podobně smýšlejícím ještě patřili Iva Brožová, dnešní předsedkyně Nejvyššího soudu, Antonín Procházka, profesor Vladimíér Čermák, profesor Vladimír Klokočka a Vladimír Paul. Profesor Cepl se celou dobu snažil ostatní přesvědčit o tom, že právo je něco, co se musí stále do jisté míry dotvářet a že to je hlavní úkol soudců. A připomínal, že v našem prostředí, které bylo nejdřív ovlivněno rakousko-uherským a později sovětským právem, se to nepodařilo. Soudcům vyčítal, že jsou byrokraté a že si svou roli příliš zjednodušují, že jsou zpohodlnělí.

To je zřejmě hlavní odkaz výjimečné osobnosti Vojtěcha Cepla, který nám neustále důrazně a elegantně připomínal, že hledání českých cest je jen způsob, jak se lpěním na byrokratickém dodržování paragráfků snažíme vyhnout dodržování pravidel, na kterých stará Evropa stojí a pokud možno toho v Čechách moc neměnit. Bohužel tento hlavní odkaz, který autora ke knize zřejmě motivoval, je v textu třeba hledat, není tam důrazně připomenut: sendvičová struktura totiž autorovi dovolila zabřednout s velkou akurátností do některých detailů a nehledat to hlavní, co bylo pro profesora Cepla nejdůležitější a charakteristické.

Psáno pro ČRo 6