Ze Spojených států zase unikly důvěrné informace. Tentokrát jde o americké diplomatické depeše v rozsahu 250 000 dokumentů, ke kterým se dostal internetový server Wiki Leaks. Ten je zveřejnil a poskytl vybraným médiím po celém světě: v každé důležité zemi si vybral jedno médium: v Německu Der Spiegel, ve Španělsku El Pais, ve Francii Le Monde a ve Velké Británii The Guardian.

Ve Spojených státech televizní stanici CNN a The Wall Street Journal, který má největší náklad. S oběma médii se ale server nedohodl. Spekuluje se, třeba v The Washington Post, že jim vadily podmínky i finanční kompenzace za jejich porušení ve výši 100 000 dolarů. Zřejmě se ale také tato média nechtěla podílet na této nezodpovědné hře. Nakonec v USA tyto uniklé materiály začal otiskovat The New York Times, který je dostal od The Guardian.

Podle odborníků z naší rozvědky, kteří v ní již nepracují a s kterými jsem o tom hovořil, se lze s velkou pravděpodobností domnívat, že ke skutečnému ohrožení na životech tentokrát nedošlo. K tomu mohlo dojít publikováním utajených informací z Afghánistánu, které byly zveřejněny na serveru Wiki Leaks v červenci tohoto roku. Na tehdy publikovaných dokumentech totiž byla jména afghánských spolupracovníků americké strany. Tyto případy dokumentují tři zásadní posuny v médiích, na které bych rád upozornil.

Zaprvé, vzpomeneme-li na první velký poválečný skandál s únikem tajných informací, které zveřejnil v roce 1962 německý Der Spiegel o průběhu cvičení NATO se jménem Falex, podle kterých by po střetu s Varšavskou smlouvou v prvních několika dnech války přišlo v Německu o život deset milionů lidí, vidíme hned ten velký rozdíl. Tehdy šel sice na více než sto dní do vězení vydavatel Rudolf Augstein, ale před vydáním celou věc konzultoval s právníky a dokonce i s ministerstvem obrany. On i redaktor, který se později stal dokonce mluvčím vlády, cítili odpovědnost za to, co zveřejňují. Proto je taky o dva roky později Ústavní soud SNR očistil a ve slavném nálezu konstatoval, že novináře nezajímá, jestli je nějaký dokument tajný nebo ne, pokud se domnívá, že je pro osud země důležitý, což v tomto případě bylo nezpochybnitelné. Kvůli tomu zveřejnění pak došlo k lepšímu vyzbrojení Bundeswehru.

Dnes WikiLeks i citovaná média už takhle neuvažují, Wiki Leaks dokonce zcela určitě zveřejněné dokumenty, které jsou více stránkové, tedy obsahují zřejmě něco kolem půl milionu listů, nemohl před zveřejněním ani číst: Od okamžiku kdy se většina médií vyvázala z kulturního provozu a jejich majitelé se na média dívají jen jako na zboží, necítí za obsah odpovědnost a jde jim jen o to, aby obstála v konkurenčním boji, aby na sebe upozornila. Internet, který je často velmi anonymní a na jehož obsahu se podílí hodně amatérů, kteří nemusí dodržovat žádná řemeslná pravidla, jen akceleroval obecnou neodpovědnost, která uchvátila média již před tím.

Za druhé, zveřejněné diplomatické depeše ukazují na stále klesající úroveň komunikace ve veřejném prostoru: diplomaté a politici hovoří často jazykem pavlače a ani se za to nestydí. Bulvarizovala se nejen média, ale i politický provoz, což v důsledku znamená, že komunikace mezi diplomaty a centrem se znepřesnila. Už nejde o artikulaci diagnóz, ale pouze o sběr drbů. Dříve diplomaté ve zprávách museli zkoumat dvě věrohodnosti: zdroje a informace. Takto sofistikovaně ke zprávám dnešní diplomaté, jak z uvedených papírů vyplývá, nepřistupují. Vlastně jde o zápornou diplomacii.

A za třetí, únik informací zřetelně poukazuje na americkou absenci předvídavosti. Má-li k nějakým tajným informacím přístup asi dva a půl milionu lidí, mělo se předpokládat, že jednou k něčemu takovému dojde a úřady měly předem vědět, jak na to budou reagovat. Z toho vyplývá, že ve Spojených státech na důležitých místech i po 11. září 2001 převládá rutina, a to může primárně ohrozit tuto zemí či dokonce celou naši civilizaci víc než teroristé.

Přepracovaný rozhovor, který autor poskytl 3. 12. 2010 Radiožurnálu.