Jedním ze znaků demokracie je rovnost před zákonem. Na tom, že by tomu tak mělo být, se lidé nejspíš v naší civilizaci shodnou. Ale proč neplatí tato rovnost pro tvůrce zákonů, tedy poslance?

Ti, na rozdíl od nás, když udělají chybu, nenesou za ni žádnou odpovědnost, i když na ni doplácí – jako v případě zákona o rozpočtu – deset milionů lidí či dokonce mnohem víc, počítáme-li ještě nenarozené potomky, kteří budou muset za jejich selhání jednou platit. Díky tomu se stali zvláštní kastou, která si může dovolit všechno.

Někdy sice za jinou chybu poslanců platí méně lidí než v případě špatného rozpočtu, ale pochybení zákonodárců je mnohem zřetelnější. V pátek 13.července například ministr Petr Nečas řekl pro Lidové noviny, že zákon o službách je nutné revidovat. Ukazuje se, že podle tohoto zákona systém sociálních služeb nemůže pracovat. Vedlo by to k finančnímu kolapsu a kolapsu řady provozovatelů sociálních služeb. Už dnes víme, že místo 8,9 miliardy, jak je to v rozpočtu, nás letos tento systém bude stát 12 miliard. Celá řada pobíratelů příspěvků na péči to bere spíše jako vítané přilepšení čistých příjmů. Díky chybě poslanců se bude naše zadluženost, již takhle dost velká, zvyšovat.

Nedávno na další takový lapsus upozornila třeba Mladá fronta Dnes, když popsala autonehodu paní Martiny Ciprové z 14. prosince loňského roku. Tato paní dostala smyk, sjela do příkopu a narazila do stromu. Nikomu se nic nestalo, jen si zničila své auto. Teď za to má zaplatit 25 000 korun pokuty a vezmou ji řídičský průkaz na 12 měsíců. Stala se obětí právního zmetku, který odhlasovali poslanci.

Ministerstvo dopravy o paskvilu ví, navrhlo změny, Sněmovna je schválila, nyní leží v Senátu, ale až se novela schválí, což bude někdy nejspíš na podzim, nebude se úprava stejně vztahovat na přestupky spáchané před datem, kdy nové znění bude zveřejněno.

Poslanci se nikomu nikdy za takováto selhání neomluvili a neomluví a nejsou potrestáni, ač by si to evidentně zasloužili rozhodně víc než paní Ciprová, která dostala smyk díky špatně udržované vozovce. Navíc pokutu ji vyměřila instituce, a sice obec, která za kvalitu vozovky má odpovídat. Takových případů lze uvést ještě mnoho a skoro každý nějaký zmetkový zákon ze své zkušenosti zná.

Ve staré Evropě se o těchto věcech diskutuje čím dál častěji, protože veřejnost začíná být znepokojena současnou formou zastupitelské demokracie, která nedokáže generovat ze stranických organizací nejschopnější a nejzodpovědnější jedince a spíše podporuje lokální mafie. Ve svém programu na tuto situaci mimo jiné v poslední době reagovala i neúspěšná kandidátka na prezidentku ve Francii Ségolene Royalová. Prosazovala demokracii s občanskou účastí a navrhovala zřizování občanských porot, které by známkovaly a hodnotily výkony politiků. Členové porot by se losovali a mělo by to přímý dopad na politiky atd. Samozřejmě, že někteří lidé se něčemu takovému smáli, ale odborníci reagovali zdrženlivěji. Například známý profesor z College de France Pierre Rosanvallon řekl, že zmnožení mechanismů kontroly vlády a parlamentu formou občanských agentur je cesta, jak zabránit tomu, aby rostoucí snahy veřejnosti po přímé demokracii nepřerostly v diktát ulice. To je jistě závažné upozornění.

Český právní filozof profesor Jiří Přibáň, který v současné době přednáší v Cardiffu, zase tvrdí, že za takovýmito zmetky často stojí zcela konkrétní skupiny a jejich ekonomické či politické zájmy, takže se v parlamentu jedná o „legislativní proces na objednávku“, ve kterém se zákonnost stává jen jiným jménem pro politickou korupci.
V případě pokuty a odebrání řídičského průkazu třiatřicetileté psycholožce paní Ciprové z Černošic u Prahy by mohlo jít třeba o lobing obcí, jejichž úřady takhle vybítrají peníze. Dokonce od samého počátku mohlo jít jen o cynický kalkul: všichni mohli počítat s tím, že se zákon zruší, ale peníze, které do pokladen za tu dobu co zákon bude platit natečou, už jim nikdo nevezme.

Profesor Přibáň napsal: „Každé technické či formální procesní pochybení znamená oslabení některého z principů zákonnosti či vlády práva. Jeden z největších právních teoretiků dvacátého století Lon Fuller ve své slavné knize Morálka práva o tom poznamenal, že nepřehledný právní systém a nesrozumitelné či nejasné a špatné zákony se nakonec stávají pouhým nástrojem udržení moci. Obecná vláda práva v takové situaci ustupuje vládě nikým nekontrolovatelných elit.“

Zdá se, že přesně to se u nás děje, a to je zároveň přesně to, co politiku i politiky u nás devalvuje. Už skoro nikdo od nich nic dobrého nečeká, a to je vždy varovný signál. Podle posledního průzkumu STEM (zúčastnilo se ho 1213 respondentů starších 18 let) ze začátku července 69 procent občanů se domnívá, že politické strany u nás nezaručují demokratickou politiku. Naši politici takové výtky ale neslyší, nereagují na ně, a to se jim může vymstít, protože toho vždy využívají extrémisté jak na pravici, tak na levici.