Stará moudrost praví, že všechno nové se ohlašuje v jazyce. Podíváme-li se tímto rastrem na projevy dvou hlavních protagonistů pátečního a sobotního sjezdu sociálních demokratů pánů Bohuslava Sobotky a Michala Haška v Brně, můžeme konstatovat, že sice definitivně skončila paroubkovská nabubřele agresivní éra, hlavní protagonisté nového vedení jsou mnohem věcnější, ale jejich jazyk přesto nic nového neprozrazuje.

Změnila se jen dikce, nikoliv obsah, a přitom tato strana po sto třiceti třech letech stojí možná před dalším nejzásadnějším krokem. Buď se jí podaří v příštích třech letech oslovit nové voliče mezi mladými a ve střední třídě, nebo nemá šanci uspět v dalších volbách a její role se bude marginalizovat. Nově profilovat stranu s vyčpělým slovníkem půjde těžko, protože starý sociální stát, s kterým začal v Německu již kníže Bismarck a na něj navázali i křesťanští demokraté, se již vyčerpal a v současné situaci je neufinancovatelný i v mnohem bohatších evropských státech. Proto vzkaz z Brna: všechny vládní reformy zrušíme je fanfaronsky hloupý.

Reformy důchodového a zdravotního zabezpečení jsou sice nutné, sedmdesáti procentům lidí - jak zdůraznil pan Hašek - ale vadí, jenže jen 27 procent lidí podle posledních průzkumů podporuje sociální demokracii. Ač pro pana Haška je tento rozpor nepochopitelný, pro analytika má silnou vypovídací hodnotu: většině reformy vadí, ale považují je za nutné a sociální demokracie je jen kritizuje: není schopná přijít s přijatelnou a srozumitelnou alternativou, nenabízí nic nového. Sociální demokracii chybí jakákoliv dynamičnost, kterou nelze upřít koaliční vládě, i když evidentně příliš improvizuje a těžko s novými politickými subjekty nachází shodu. A chtějí-li se, jak pan Sobotka řekl, hlásit sociální demokraté k vyrovnanému rozpočtu, pak budou muset, i kdyby volby vyhráli, spousty opatření této vlády respektovat a být za ně vděční, že je sami nemusí zavádět. Proto je jejich vzkaz z Brna i nevěrohodný. Sociologové hovoří o tom, že starý sociální stát musí nahradit solidární společnost a na to zatím nové vedení nereaguje.

Nejslabší pasáží v kandidátském projevu nového předsedy Sobotky pak evidentně byla ta část, kde hovořil o důsledném boji s korupcí: tomu po tom, kdy sociální demokracie uzavřela na pražské radnici opět velkou koalici s ODS a to navíc s Karlem Březinou a kdy na nižších úrovních jsou strany přímo napojené na nejvlivnější podnikatele, protože ti jim pak z předražených zakázek financují volební kampaně, nemůže nikdo ze střední třídy ani z mladých inteligentnějších lidí věřit. Skutečný boj s korupcí by musel začít nejspíš hlavně bojem za nový způsob financování politických stran a o tom nepadla na sjezdu ani zmínka.

Vrátíme-li se k jazyku, proto můžeme jen konstatovat, že projevy obou protagonistů byly plné frází o útoku na sociální stát, sociálně orientovaném tržním hospodářství, o tom že silná střední vrstva je pilířem demokracie, že potřebujeme kvalitní zdravotní péči a lidem zajistit důstojné stáří, o pozitivní komunikaci, o slušné alternativě či o návratu ke kořenům. Jenže, jak víme, fráze jsou jen kamufláží a řádná věta, je jen taková, která klišé bourá a snaží se dotknout skutečnosti. Proto taková věta musí být překvapivá, aby nás donutila jinak myslet. Sociální demokracie nepotřebuje jen talentované politiky, těch má možná i dost, ale potřebuje takové lidi, kteří dokážou svůj charakter udržet na úrovni svého talentu, aby se tím stali důvěryhodnými. Něco takového prokázal z nového vedení jen pan Jiří Dienstbier mladší, když odmítl v Praze velkou koalici a snad Marie Benešová, když se pustila do boje s tzv. justiční mafií, a to je velmi málo: jsou to pouze dva lidé ze sedmi čelních funkcionářů. Poničenost této strany je tedy mnohem větší, než si vedení ČSSD připouští.

Je třeba stále znova opakovat, že sociální demokracie není strana, jako konec konců žádná jiná, která díky tomu, že je nejstarší stranou, může být potvrzena jen minulostí, ale stejně jako státy či národy, potvrzuje se stále pouze vlastními konkrétními činy, které jsou přímým důsledkem přesvědčení či myšlenkového systému, tedy konstruktu dané pospolitosti. Něco takového této straně bohužel chybí a sjezd to jen potvrdil.

Problém současné sociální demokracie, byť s novým slušnějším vedením, je v tom, že staré diktátorské manýry suplovaly příliš dlouho neexistenci skutečného alternativního programu a maskovaly myšlenkové vakuum strany hesly o marketingové politice. Jen tyto zupácké manýry pak mohly udržet pohromadě různé skupinové zájmy straníků, kteří za Miloše Zemana, v němž rozpoznali silnou figuru, která stranu přivede do Strakovy akademie, vstoupili do strany, aby ji využili pro své sobecké a lovecké cíle. Pan Gross pak tyto skupiny navázal přímo a bez skrupulí na podnikatele a pan Paroubek v zaběhnutém stylu, který dostal ještě navíc kolotočářský přídech, pokračoval.

Hlavní úkol pro nové vedení sociálních demokratů je přijít s novým myšlenkovým pojivem, které by generovalo postupně i konkrétní nové programové cíle: z jazyka, kterým se ale na sjezdu hovořilo, nebylo moc cítit, že by si pánové Sobotka a Hašek byli takové potřeby vědomi. Zlý muž by řekl: je to strana na odstřel.

Psáno pro ČRo 6