Dvaaosmdesátiletý v Brně narozený romanciér Milan Kundera, který žije od roku 1975 v Paříži, kam odjel v době, kdy nesměl v Československu publikovat (a kde mu v roce 1981 prezident Mitterrand daroval občanství), se dožil nejvyššího francouzského literárního ocenění. Dne 24. března 2011 vyšel výběr z jeho díla v prestižní řadě Pleiáda, v nakladatelství Gallimard, v níž od roku 1931 vyšlo 560 výborů nejvýznamnějších světových autorů. Proto se někdy o tomto ocenění hovoří jako o francouzské Nobelově ceně.

Milan Kundera je teprve čtrnáctým žijícím autorem, který se do této prestižní řady dostal, ostatní klasikové světové literatury se vydání nedožili nebo tam byli zařazeni dlouho po smrti, protože zemřeli dávno před tím, než tato řada byla založena. Mezi třináctkou předešlých autorů, kteří se vydání svého díla v této řadě dožili, byli tři nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Roger Martin du Gard, André Gide a Saint-John Perse a dále například Eugene Ionesco, André Malraux a Henry de Montherlant. Deník Le Figaro nedávno zveřejnil, že nakladatelství uvažuje jako o dalším autorovi, který by mohl být do Pleiády zařazen, o Jeanu-Marie Le Clézlovi, nositeli Nobelovy ceny z roku 2008. Gallimard dal této řadě název podle skupiny básníků ze XVI. století, v jejichž čele stál Pierre de Rosand.

Kunderův soubor obsahuje dva svazky, do nichž zařadil vše, co vyšlo u Gallimarda a co považuje s odstupem za platné. Obě knihy jsou zasunuty v černém pouzdře s autorovou fotografií a celkem mají 2788 stran. Na zadní straně je karikatura od Adolfa Hoffmeistra z roku 1968. Cena 105 eur. Texty v tomto vydání považuje autor za definitivní, navíc obsahují předmluvu, poznámky k tomuto vydání a biografii díla od kanadského profesora literatury Francoise Ricarda z Montrealu. V prvním svazku si můžeme přečíst soubor povídek Směšné lásky a romány Žert, Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Knihu smíchu a zapomnění, Nesnesitelnou lehkost bytí a historii každé jednotlivé knížky. V druhém díle najdeme romány Nesmrtelnost, Pomalost, Identita (někdy se překládá i jako Totožnost) a Nevědomost, divadelní hru Jakub a jeho pán - pocta Denisu Diderotovi a knihy esejů Umění románu, Ztracené testamenty, Opona a Setkání. Následuje opět historie každého titulu.

U nás se vyčítá tomuto konečnému soubornému vydání hlavně absence jeho mladistvých básní, ale jak sám Milan Kundera řekl, jako spisovatel se skutečně našel až při psaní povídky Já, truchlivý bůh, a to bylo v roce 1959, kdy se zbavil svého lyrismu, kdy přestal být soustředěn jen sám na sebe a mohl začít soudit okolní svět. I když později zmíněnou první povídku stejně jako povídky Sestřičko mých sestřiček a Zvěstovatele autor z definitivního vydání vyřadil.

Podobně Gombrowicz vyřadil ze svého díla román Uřknutí a Kafka zase v jednom dopise říká: "Ze všeho, co jsem napsal jsou platné jen tyto knihy: Ortel, Topič, Proměna, V kárném táboře, Venkovský lékař a novela Umělec v hladovění" (A propos, to že právě ve francouzské vydání Franze Kafky v Pleiádě není toto přání dodrženo a míchají se fragmenty s přáním autora, vydavateli Milan Kundera tvrdě vyčetl v eseji Nechovejte se tu jako doma, příteli, protože v tomto jednání spatřuje absolutní popření autorovy estetické vůle). Sám o tom Milan Kundera napsal pro české vydání v Sixty-Eight Publishers v roce 1981, že se mu některé povídky přestaly líbit. Stejně jako se mu přestala líbit vlastní poezie, i když třeba jeho třetí sbírka Monology z roku 1965 je mnohými kritiky ceněna dodnes velmi vysoko. Vyčítat mu, že ve francouzské definitivním výboru chybí jeho první sbírka z roku 1953 Člověk, zahrada širá, je stejně komické jako vyčítat Janu Zrzavému, že na své poslední velké souborné výstavě v Mánesu, která se konala za jeho života, neukázal obraz odhalení prvního sovětského tanku na Smíchově a prezentoval se hlavně Kleopatrou. Řada dalších děl, jako třeba hra Ptákovina či esej Únos západu aneb Tragédie střední Evropy atd. jsou zřejmě vynechány proto, že už by jeho čtenářům ve světě nic neříkala: byla by nesrozumitelná. Jak už dávno Milan Kundera napsal: "Dílo není všechno, co romanopisec napsal... Dílo je završení dlouhé práce na estetickém projektu."

Rovněž debata o tom, jestli je Milan Kundera spisovatelem více českým nebo francouzským (Jiří Ješ), jen potvrzuje naši provincionalitu, protože to byla právě hudba a literatura, která se jako první globalizovala, a tím národnost privatizovala: učinila z ní soukromou věc autora. Výtečný romanciér, klasik světové literatury, patří všem svým čtenářům, ať žijí kdekoli na světě. Cynik by mohl říci, že Milan Kundera je dnes autorem čínským, protože zřejmě tam, od té doby co jeho knihy patří v Číně k bestsellerům, má i nejvíc čtenářů. I nad tímto problémem se ve svých textech autor již zamýšlel. V eseji Kdo je to romanopisec čteme: "Právo na to, co autor vytvořil, nepatří ani jeho otci, ani jeho matce, ani jeho národu, ani lidstvu, to patří jen jemu samotnému..."

A třetí zřejmě nejčastěji vznesená otázka týkající se Milana Kundera zní: Může spisovatel opravdu utéci svým životopiscům, své nesmrtelnosti, kterou Kunderův Goethe ve stejnojmenném románu definuje jako "věčný soud"? (Petr Zídek). To si rozhodně Milan Kundera nemyslí, protože sám napsal v jeruzalémském projevu Román a Evropa: "Člověk nikdy není tím, kým si myslí, že je." A dodává: "Bylo to na úsvitu Novověku, kdy se vyjevila tato základní situace člověka opustivšího středověk: don Quijote myslí, Sancho myslí, a nejenom pravda světa, ale i pravda jejich vlastního já se před nimi ukrývá." O tom jsou přece všechny jeho romány. Pokud to nevíme, znamená to, že jsme je zřejmě špatně četli, přesto, že Milan Kundera učinil ve svých čtyřech drobných esejistických knihách, které pro nás přeložil do češtiny a vydal v Atlantisu, co mohl, abychom se naučili číst neideologicky a zcela svobodně. Stačí si pozorně projít třeba jeho esej Zneuznávané dědictví Cervatesovo.

Milan Kundera s největší pravděpodobností také ví, že jeho boj o zcela svobodné čtení jeho díla v Čechách a na Moravě je marný, ale zároveň je zřejmě pevně přesvědčen i o tom, že jen marné boje mají smysl, protože boje, v nichž člověk ví předem, že v nich má šanci zvítězit, ukazují na malou odvahu bojovníka: degradují ho na kalkulačku. Jeho vzorem je přece Don Quijot.