Politici se bojí změny, i tak by se dal s trochou nadsázky charakterizovat stav řešení současné krize. A snad proto zatím zuby nehty brání současnou koalici ODS, TOP 09 a Věcí veřejných i přesto, že existuje dokument Strategie 2009 - 2014, který nezpochybňuje ani strana, které se týká, tedy VV.

Jejich předseda Vít Bárta totiž vypracoval plán na privatizaci politiky pomocí detektivní agentury ABL, a to dokonce všemi - tedy i nečestnými - prostředky. Taková strana postavená čistě na podnikatelském principu sice může vzniknout kdekoliv na světě, díky marketingové strategii se může dostat i do parlamentu, ale v demokratické zemi by se nikdy neměla podílet na vládě. Pokud premiér Nečas v Lidových novinách připustil, že by v případě Víta Bárty mohlo jít jen o pouhé manažerské chvástání, stejně jako u Martina Knettiga, kvůli němuž musel odstoupit Pavel Drobil z postu ministra životního prostředí (a učinil tak dříve, než policie tyto případy vyšetří a soud o nich rozhodne), znamená to, že před veřejností snižuje - a zřejmě úmyslně - vážnost jejich prohřešků. Tento postoj ohrožuje demokracii v naší zemi.

A jestliže prezident v rozporu s Ústavou neodvolal ministry přímo napojené na ABL, už lze těžko před citlivějšími a vzdělanějšími občany hovořit o demokracii v České republice. Svou funkci totiž neplní ani Senát, který by měl začít vážně uvažovat o podání žaloby na Václava Klause k Ústavnímu soudu pro velezradu, které se dopustil průtahy při plnění povinnosti neprodleně - tedy v řádů dní - odvolat členy vlády po premiérově závazném návrhu na odvolání dvou ministrů a jedné demisi. Prezident Klaus přehlíží, že vláda není odpovědná jemu, ale pouze Sněmovně. Jediné čisté řešení by bylo: odvolání ministrů nominovaných stranou Věci veřejné a odchod této strany z vlády.

A ještě závažnější důvod, proč se lze domnívat, že u nás se politici bojí změny, lze vyvozovat z toho, že se vůbec ani náznakem nezmiňují o tom, proč k takovým praktikám, které bezelstně pan Vít Bárta popsal a z nichž jsou dnes najednou všichni překvapeni, dochází, ač důvod je nabíledni: na velké a ekonomicky silné podniky jsou zejména v krajích napojeny velké politické strany a z jejich předražených zakázek jsou pak tyto strany a jejich volební kampaně zpětně financovány. Kdyby politici skutečně nějakou změnu chtěli, museli by začít uvažovat v prvé řadě o změně zákona o financování politických stran, jako se o tom právě v současně době diskutuje pod tlakem Evropské unie v sousedním Rakousku.

Podle tohoto návrhu by byly řádně registrovány všechny dary politickým stranám, které budou vyšší než 7000 eur, to znamená asi 170 tisíc korun. A všechny tyto podpory by musely být okamžitě vyvěšeny na internetových stránkách politických stran nebo na webových stránkách parlamentu. Kontrolu by prováděl příslušný úřad, v Rakousku tedy Rechnugshof. Pokud by se přišlo na podvod, byly by udělovány pokuty buď v dvojnásobné, nebo trojnásobné výši sumy, která byla neoprávněně poukázána do stranické kasy. O konečné výši pokuty se v Rakousku vedou ještě jednání.

V Evropské unii většinou již platí přísná pravidla. Například ve Velké Británii akcionáři musí ve firmě souhlasit s tím, že jejich představenstvo chce věnovat peníze nějaké politické straně. V Německu zase platí zákaz financování politických stran pro podniky, v nichž má stát, země nebo veřejný sektor vůbec, podíl. Taky je povinnost zveřejňovat finance, které strany získávají ze stranických příspěvků svých členů.

Po sledování politiků na Praze 11 a Praze 1 právě firmou ABL by bylo třeba v České republice zásadně změnit zákon o bezpečnostních agenturách, aby nemohly být zneužívané k politickým hrátkám. Jelikož se ale tento zákon rodí na ministerstvu vnitra, a to v režii právě Věcí veřejných, tedy Víta Bárty, je třeba aby poslanci a občané byli velmi obezřetní. Zároveň by se měly důsledně změnit předpisy na ministerstvu vnitra, aby politici nemohli zasahovat do policejního vyšetřování, což se u nás děje zřejmě někdy od přelomu let 2007 a 2008. Totéž platí o zákonu o veřejných zakázkách: zakázky nad sto tisíc by měly být zveřejňovány na internetu včetně jmen, kompletních nabídek, výherců soutěže a členů komise, která o výběru rozhodovala. Stejně se to týká zákona a státní službě, který slibujeme již bezmála deset let a stále nebyl přijat: ten by zase měl zamezit tomu, aby si každý ministr vyměnil personál svého ministerstva a naopak by zaručoval postup kvalifikovaných jedinců. A v neposlední řadě by se měl změnit i zákon o nakládání s majetkem obcí.

Pokud se zmíněné zákony nezmění, nemůže se změnit ani politický provoz v České republice: všechny strany se budou chovat jako Věci veřejné, jen o tom nebudou hovořit nahlas jako Vít Bárta.

A výroky o možné očistě Víta Bárty lze zvláště po té, co premiérovi lhal již v kauze sledování politiků, těžko brát vážně.

Psáno pro ČRo 6