Umíme se bránit autoritářským praktikám?
Staré pravidlo říká: Kde chybí občanská důvěra, tam nemůže vzniknout demokratická společnost. U nás ale důvěřuje vládě podle průzkumu CVVM z konce minulého měsíce jen 21 procent lidí. Před více než rokem Fischerově vládě důvěřovalo 70 procent lidí. Ještě menší důvěru má Poslanecká sněmovna, té důvěřuje jen 18 procent a Senátu důvěřuje jen o něco více, sice 25 procent dotázaných. A podle průzkumu agentury STEM, i když je to zatím jen jeden průzkum, už i prezidentovi důvěřuje něco málo pod padesát procent respondentů. Nebezpečná otázka proto zní: Jaká je za takovéto situace naše společnost a kam se transformuje, protože evidentně o demokratické společnosti již hovořit můžeme jen těžko? Demokracie je vždy podmíněna důvěrou většiny ve státní instituce. Nejprve si proto položme otázku: Jaká nebezpečí na nás číhají?
Z hluboké ztráty důvěry v ústavní instituce lze vyčíst základní vážná nebezpečí pro demokracii, protože u lidí vyvolává obavy, znejišťuje je a politikům naopak připravuje půdu k autoritářským režimům, které žádnou důvěru nikdy nepotřebují. Diktátor či nějaká skupina lidí se chápe moci za slib pořádku, za kterým ale bezprostředně následuje konzervace korupčního prostředí a kasírování informací. Občanovi je vzata možnost svobodně a veřejně definovat politické cíle, takovou činnost přenechává "odborníkům" a kdo s nimi nesouhlasí, je nějak potrestán nebo alespoň se takového potrestání bojí a tento strach se přenáší i na nižší instituce. A to je přesně ten stav, v kterém se naše společnost začíná ocitat.
Se strachem se setkáváme každou chvíli i na místech, kde bychom to ještě před časem nečekali. Například redaktoři kulturního časopisu A2 v čísle 11 tohoto roku upozorňují na to, že se už nestává úplně zřídka, že autoři odvolávají slíbené články s tím, že kritika některé z institucí, o které hodlali psát, by ohrozila jejich kariéru. Úplně konkrétně to dokládají na široké zkušenosti, kterou získali při dlouhodobé přípravě série článků o muzeích a muzejnictví. Atmosféra strachu, která v českých muzeích panuje, předčila jejich očekávání. Pracovníci muzeí byli ochotní se s redaktory scházet jen na odlehlých místech a poskytovat informace pouze pod příslibem anonymity, jako když se před rokem 1989 stýkali naši lidé se zahraničními novináři. V úvodníku časopisu stojí: "Důvody existenčních obav podřadně placených pracovníků mohou být různé, jasně však poukazují na zatuchlost a neexistenci diskuse v českém muzejnictví."
Lidé se opět po jednadvaceti letech obávají kritizovat poměry v institucích, v nichž pracují, neboť se bojí trestu: prozatím většinou jen toho, že budou bez práce. Jenže aby se autoritářský režim udržel u moci, musí tresty zvyšovat.
Otázka je, jestli si závažnost takové situace dostatečně uvědomujeme: privatizace politiky je vždy jen dočasným předstupněm nějakého druhu autoritářství. Odpověď na úvodní nebezpečnou otázku zní: Systém, do kterého by se naše společnost mohla plíživě transformovat, by odborníci mohli třeba nazvat demokraturou. V ní pak nejvyšší cenu mají nikoliv informace veřejné, ale informace s nejvyšším vydíračským potenciálem, jak o tom nedávno hovořil profesor Jiří Přibáň. Otázka na závěr zní: Chceme to, nebo jsme už tak zdeptaní, že proti tomu neumíme ani důsledně a účinně protestovat?
Z hluboké ztráty důvěry v ústavní instituce lze vyčíst základní vážná nebezpečí pro demokracii, protože u lidí vyvolává obavy, znejišťuje je a politikům naopak připravuje půdu k autoritářským režimům, které žádnou důvěru nikdy nepotřebují. Diktátor či nějaká skupina lidí se chápe moci za slib pořádku, za kterým ale bezprostředně následuje konzervace korupčního prostředí a kasírování informací. Občanovi je vzata možnost svobodně a veřejně definovat politické cíle, takovou činnost přenechává "odborníkům" a kdo s nimi nesouhlasí, je nějak potrestán nebo alespoň se takového potrestání bojí a tento strach se přenáší i na nižší instituce. A to je přesně ten stav, v kterém se naše společnost začíná ocitat.
Se strachem se setkáváme každou chvíli i na místech, kde bychom to ještě před časem nečekali. Například redaktoři kulturního časopisu A2 v čísle 11 tohoto roku upozorňují na to, že se už nestává úplně zřídka, že autoři odvolávají slíbené články s tím, že kritika některé z institucí, o které hodlali psát, by ohrozila jejich kariéru. Úplně konkrétně to dokládají na široké zkušenosti, kterou získali při dlouhodobé přípravě série článků o muzeích a muzejnictví. Atmosféra strachu, která v českých muzeích panuje, předčila jejich očekávání. Pracovníci muzeí byli ochotní se s redaktory scházet jen na odlehlých místech a poskytovat informace pouze pod příslibem anonymity, jako když se před rokem 1989 stýkali naši lidé se zahraničními novináři. V úvodníku časopisu stojí: "Důvody existenčních obav podřadně placených pracovníků mohou být různé, jasně však poukazují na zatuchlost a neexistenci diskuse v českém muzejnictví."
Lidé se opět po jednadvaceti letech obávají kritizovat poměry v institucích, v nichž pracují, neboť se bojí trestu: prozatím většinou jen toho, že budou bez práce. Jenže aby se autoritářský režim udržel u moci, musí tresty zvyšovat.
Otázka je, jestli si závažnost takové situace dostatečně uvědomujeme: privatizace politiky je vždy jen dočasným předstupněm nějakého druhu autoritářství. Odpověď na úvodní nebezpečnou otázku zní: Systém, do kterého by se naše společnost mohla plíživě transformovat, by odborníci mohli třeba nazvat demokraturou. V ní pak nejvyšší cenu mají nikoliv informace veřejné, ale informace s nejvyšším vydíračským potenciálem, jak o tom nedávno hovořil profesor Jiří Přibáň. Otázka na závěr zní: Chceme to, nebo jsme už tak zdeptaní, že proti tomu neumíme ani důsledně a účinně protestovat?
Benda na Ústavním soudě? Prezident by vytvořil nový politický ring
Slovo je jako samopal. Kdo podporuje násilí a vraždící Rusy, patří za mříže
Bohové musejí být šílení. Vládní politici chtějí v krizi zvyšovat už tak vysokou DPH
Jurečka je zklamání. Vymlouvat se, že „Babiš taky“, přetíženým úřadům práce nepomůže
Konečně se to může říct nahlas. Česká pošta zemřela
