Naděje Jiřího Paroubka, že jeho nová strana nebo strana, ke které by se připojil, by mohla hrát nějakou výraznější roli v české politice, je asi stejně velká, jako že zbohatne psaním knih. I kdyby se jeho strana nakonec do parlamentu dostala, její koaliční potenciál bude velmi malý či jednání s ČSSD hodně obtížné, takže jediný reálný výsledek jeho snažení by byl v tom, že oslabí dál sociální demokracii. Té již při minulých volbách Miloš Zeman vzal něco přes čtyři procenta hlasů a ještě něco ubrala i Jana Bobošíková. Spíš než o reálný kalkul, jde tedy v případě Jiřího Paroubka o akt pomsty a ten je vždy trochu oslepující: zabraňuje mu vidět situaci realisticky.

To si samozřejmě sociální demokraté uvědomují, a proto se snaží nějak s Jiřím Paroubkem domluvit. Šance na domluvu jsou však minimální, a to hned z několika důvodů: Paroubek oba lídry sociální demokracie soustavně v posledních měsících urážel a tato strana mu nemá co nabídnout, protože on aspiruje pouze na šéfa strany, byť zřejmě jakékoliv na levém spektru naší politické krajiny. Nejčastěji se hovoří o vstupu do mimoparlamentní České strany národně socialistické. Paroubkův optimismus vychází zřejmě z analýz Jana Herzmanna z agentury Sofres Factum, podle něhož je mezi sociální demokracií a komunisty ještě potenciálně silná skupina voličů, která se pohybuje kolem pěti až sedmi procent. Problém může být jen v tom, že z takového počtu lidí k volbám pak přijde většinou podle různých expertů pětina, a to je samozřejmě málo. K oslabení sociální demokracie by to ale jistě stačilo, už tak - jak průzkumy zatím ukazují - by sociální demokraté nedokázali sestavit většinovou vládu, ani kdyby se do parlamentu vrátili lidovci se zelenými, a museli by vládnout s tichou podporou komunistů.

Další Paroubkův problém může být v tom, že on sám sice jistě nějaké příznivce ke straně, v jejímž čele by mohl stát, přitáhnout může, ale pokud se obklopí lidmi jako je problematický Vladimír Dryml či Jaroslav Škárka, který byl z Věcí veřejných vyhozen, jak o tom spekulují média, bude to mít ještě těžší. Podobně pokud nepřinese do politiky skutečně nová závažná témata a bude oprašovat staré kauzy, které v jeho podání už stejně znějí nevěrohodně, jako to učinil v zcela nenápaditě zpracované knize Česká Watergate s tzv. Kubiceho zprávou, přestane být zajímavý minimálně pro jakékoliv nové příznivce.

A pokud se bude dál odvolávat na Edvarda Beneše jako na národního socialistu, bude hodně hovořit o národě a národní identitě, bude mít zase problém s obhajobou Evropské unie.

Jenže, jak si ještě pamatujeme, s tímhle nemusí mít Jiří Paroubek velký problém. Není to tak dávno, co vehementně kritizoval přeběhlictví Miloše Zemana či pánů Miloše Melčáka a Michala Pohanky a kdy, byť jako zarytý sociální demokrat, navrhoval tolerovat menšinový kabinet ODS a TOP 09. Třeba se k Evropské unii obrátí zády a spojence bude hledat na Hradě.