Krize eura, problémy se zadlužením a náladové burzy. Vlády se sice snaží něco proti krizi podnikat, jenže jejich politika je příliš pomalá a nedokáže držet krok s tím, co se v naší civilizaci děje. S touto tezí vstoupil do diskuse například esejista Klaus Segbers.

Říká, že mluvit v této souvislosti o krizi či konci politiky zní velmi dramaticky, jenže jedním dechem dodává, že situace skutečně dramatická je, protože politika jednotlivých států naráží čím dál tím častěji na užší a užší hranice, v kterých může o něčem rozhodovat.

Nebezpečná otázka proto zní: Je možné ještě dělat politiku v tradičním slova smyslu? A když ne, jak je možné pokračovat v integraci společnosti?

Parvda je, a na tom se shodují skoro všichni diskutéři, že globalizace už dávno je víc než pouhá nálepka. Kapitalismus bez hranic produkuje proudy, které překračují hranice států a státy je jen velice těžko mohou nějak regulovat či dokonce kontrolovat. To platí jak o penězích tak o přesunu kapitálu, jak ukázala dost jasně a přesvědčivě krize v roce 2008. Jenže současně se už těžko kontrolují i další proudy, které putují v naší civilizaci ze země do země jako je organizovaný zločin a stejně i zábavní a informační proudy. Tsunami muziky, filmů, sociálních sítí a zpráv už nedokáže kontrolovat ani Čína, která na to vydala miliardy dolarů. Proto lze nejspíš souhlasit s tím, že politika reaguje na všechny tyto skutečnosti pozdě a snaží se jen tu a tam zabraňovat tomu, co považuje za nejnebezpečnější, ale rozhodně nelze hovořit o tom, že se jedná o strategické rozhodování. To je důvod, podle politologů, proč už nelze hovořit o skutečné politice.

Segbers shrnul problémy současného politického provozu do pěti bodů:

Za prvé: Výzvy, na které musí politika jednotlivých států reagovat jsou stále komplexnější, zatímco reakce států se soustřeďují jen na jednotlivosti.

Za druhé: Politiku čím dál tím víc určují cizí aspekty: situace médií, volební cykly a vnitropolitická citlivost na nejrůznější události.

Za třetí: Politika silně pokulhává za hospodářskými a sociálními problémy.

Za čtvrté: Zastupitelská demokracie degradovala do nekonečných hlasovacích procedur.

Za páté: Politici se soustřeďují víc na přežití než na řešení strukturálních problémů.

Otázka, na kterou se tedy musíme soustředit, zní: Neočekáváme za této situace od politiky mnoho? A tedy: Jak by se naše očekávání měla změnit? Hledat odpovědi na tyto otázky je samozřejmě velmi těžké a nepohodlné, žádné jednoduché recepty neexistují, ale vyhnou se takovým otázkám nelze.

Problém ale je, že se těmto otázkám z nejrůznějších důvodů vyhýbají hlavně poslední desetiletí média, což vede k tomu, že se o tom, co nás skutečně ohrožuje, nevede veřejná diskuse a politici se pak mohou těmto problémům rovněž snadno vyhýbat.

Možná, že bychom mohli dokonce říci, že mlčení o podstatě evropské či euroatlantické politiky je součástí ekonomické závislosti buď na vydavatelích, nebo - jako třeba ve Francii a v Rakousku - na státu. Ve střední Evropě za to navíc do značné míry může mělká tradice ekonomické kultury. Pokud se nám nepodaří tuto autocenzuru prolomit, jsme v pasti, z které nemáme šanci se jen tak snadno dostat.

Psáno pro ČRo 6