Sobotní Právo zveřejnilo obsáhlý a pozoruhodný rozhovor komentátora Alexandra Mitrofanova s Václavem Klausem s názvem Dluhová krize je jen vršíčkem ledovce, v němž prezident na vysoké úrovni analyzuje jako zodpovědný státník hlubší důvody krize evropské civilizace.

Přesto, že jde o jeden z nejzásadnějších interview s hlavou státu, poukazuje tento rozhovor nechtěně i na jeden rovněž velmi důležitý problém, který se týká nejen nás, ale celé střední Evropy, která prošla jiným historickým vývojem, než stará či západní a zvláště severní, tedy protestantská Evropa, kde od XVII. století měšťanstvo silně bohatlo a tudíž se emancipovalo, zatímco u nás probíhalo tzv. druhé nevolnictví.

Václav Klaus vyčítá Západu a hlavně jejich politikům, že přeceňují roli státu, protože ti, co nemají za sebou zkušenost s totalitním dominantním státem, který byl řízen jedinou stranou, cituji: "Nemají naši míru citlivosti k těmto věcem, (a proto) nás vesele vracejí do doby, která se začíná více a více podobat té minulé. V ekonomickém smyslu, aby mě nikdo nechytal za slovo, mluvím-li o struktuře rozhodování, o podílu na trhu a státu a tak dále."

Na druhé straně, právě proto, že naše zkušenost je jiná a tudíž i naše citlivost, měli bychom si uvědomit, že podobně je tomu i opačně, že stará protestantská Evropa je zase citlivá na naše, polské, slovenské a v poslední době hlavně maďarské útoky na nezávislost médií. A to platí i o pasáži v tomto velmi povedeném rozhovoru, v němž Václav Klaus kritizuje mediokracii, tedy skutečnost, že náš politický provoz si nechává vnucovat témata panem Václavem Moravcem každou neděli. Cituji: "Který se rafinovaně ptá, o čem se po tomto pořadu začne hovořit. Přece není možné, aby pan Moravec určoval témata našeho politického života. Politici mají panu Moravcovi určovat ta témata. Mainstream maximalizuje krátkodobý účinek ze svých postů - nemyslím to ve zlém. Ale že by mu šlo o proměnu společnosti? To kolem sebe nevidím."

Přehlédnu-li poslední větu pana prezidenta, která připomíná Marxovu větu: My nechceme svět vykládat, ale měnit, s žurnalistikou (ale i s tak často zmiňovaným konzervatismem pana prezidenta) je to vskutku opačně: Novinařina nechce nic sama měnit a ani nemůže, ta se musí pokoušet skutečnost jen pojmenovávat, a tím možná nějakou změnu vyprovokovat. Připomeňme, že v Evropě se moderní demokracie vyvíjela díky soupeření tří mocností: šlechty, duchovenstva a měšťanstva, jak na to upozorňuje třeba Elisabeth Eisensteinnová z univerzity v Cambridge. Ta spatřuje základ tohoto vývoje právě v protestantismu (stejně jako před ní Max Weber ve slavné knize Duch kapitalismu a protestantská etika), který umožnil jako první hnutí svého druhu, ať už náboženského nebo světského, využít tisk k propagaci a agitaci proti zavedeným institucím. Protestantismus, který stál u základů kapitalismu, otevřel tisku možnost nastolovat témata. A to byl také důvod, proč noviny brzy začaly profilovat výrazné osobnosti. Připomeňme alespoň Jonathana Swifta ve Velké Británii, Gottholda E. Lessinga v Německu, v USA Benjamina Franklina, ve Francii Jeana-Paula Marata či u nás Karla Havlíčka Borovského. Právě díky médiím se zrodili veřejní intelektuálové.

První rozhovor s politikem zveřejnil po skončení občanské války v roce 1864 po zavraždění prezidenta Lincolna s novým americkým prezidentem Andrewem Johnsonem jeho dobrý známý, senátní reportér Joseph Burbridge McCullaghs, který pracoval pro New Yorker Associated Press ve Washingtonu a byl výrazem demokratických poměrů v USA. Reportér (interviewer) pokládal prezidentovi závažné otázky, a to přímo, bez přípravy, a on mu jako sobě rovnému odpovídal. V ten moment se emancipovala žurnalistika od servility k mocným. Tímto krokem se zvýšila autorita médií a jednou provždy byla nastolena pevná demokratická pravidla řádné žurnalistiky a vztahu politiků k ní. Pod vlivem tohoto žánru se začala vytvářet kritická veřejnost: právo odporovat mocným (ius resistendi) bylo původně výsadou šlechty a duchovních, díky novinám se rozšířilo i na měšťany a ještě později, po Francouzské revoluci, i na ostatní občany. Kdykoliv od té doby mají čtenáři pocit, že politické špičky se některým otázkám vyhýbají nebo odpovídají nepřesně, čtenáři ve staré Evropě vědí, že politické poměry v zemi nejsou standardní.

Interview představuje jeden významný krok v demokratizaci veřejného prostoru. Proto monopol na veřejný prostor, byť třeba jen pro politické strany, jak navrhuje Václav Klaus, znamená zároveň i vyvlastnění veřejného mínění, protože politické strany nikde nezastupují všechny občany. Veřejné mínění vždy vzniká jen díky střetu nejrůznějších názorů ve veřejném prostoru, který je přístupný pro všechny za stejných podmínek. Všude tam, kde veřejnoprávní média zůstávají pod přímým vlivem parlamentu, který jmenuje jejich rady (jako u nás), nebo kde si vynucují politici vstup do jednotlivých médií zákonem (jako se o to pokoušeli na Slovensku), je volná soutěž názorů znásilněna mocenskými nástroji v neprospěch občanů.

Podobně ale narušují rovnost přístupu do médií komerční stanice, které upřednostňují celebrity a neštěstí, a tím záměrně zkreslují obraz zprostředkovávané skutečnosti, proto je role veřejnoprávních médiií nezastupitelná. V Rusku to mají politici, kteří veřejně vyhlašují, že stát se nikdy nevzdá vlivu na televizní vysílání, o to snazší, že tam tradice svobodného veřejného mínění neexistuje a dodnes (podle průzkumu z roku 2008) skoro tři pětiny Rusů považují podle agentury VCIOM státní cenzuru za nezbytnou jako ochranu před dezinformacemi. A to je také důvod, proč tam nemá skoro žádnou tradici interview s politiky. Cenzura je základním nástrojem dezinformace, byť řízené státem.

Na tohle v rozhovoru v Právu prezident Václav Klaus zapomněl, jako na to zapomínala naše část Evropy celá poslední dvě staletí. Proto tolik vzdělanců vyhnala z dusivého prostoru střední a východní Evropy do kosmopolitních metropolí Evropy, včetně našeho prvního prezidenta Tomaše Garrique Masaryka.

Psáno pro ČRo 6