Toto staročeské označení pro těhotenství jsem si vypůjčil pro označení stavu České televize, která stojí bezprostředně před volbou nového ředitele. Kdyby se však volba nepovedla, mohli by zvítězit ti, co by ji nejraději zrušili, jako se to de facto povedlo v Maďarsku premiéru Orbánovi.

I když tentokrát je - po mnoha letech - ta naděje do značné míry reálná, protože se Rada ČT nachází ve stavu relativní stability. Zvláště proto, že v jejím čele stojí dramatik Milan Uhde, který již léta nevystupuje jako straník, ale naopak jako tvrdý kritik současných praktik. Vzhledem k jeho věku, je mu pětasedmdesát, nemá ani zapotřebí někomu přisluhovat, aby si zajistil příští lepší kariéru, ale naopak bude jistě rád, když za ním zůstane kus dobře vykonané práce a ČT si zvýší prestiž. A ze současných šestatřiceti přihlášených kandidátů na tuto funkci si lze s velkou pravděpodobností bez problémů vybrat zkušené televizní praktiky i manažery v jedné osobě. Už i za to musíme být vděční novému šéfovi Rady, kvůli kterému se do konkurzu přihlásili i tací, kteří by to dříve nikdy neučinili, protože by byli přesvědčení, že obsazení šéfa ČT je předem domluveno s politickými stranami.

Na dosavadních prohlášeních nejvýraznějších adeptů na tuto funkci mě ale přesto zaráží jeden detail: skoro všichni hovoří o nutnosti zlepšit zpravodajství, publicistiku a dokumenty, ale zároveň hovoří i o úsporných opatřeních. Jeden z kandidátů tuto svou představu dokonce i specifikoval: v prvních dvou letech by propustil patnáct procent zaměstnanců a v dalších letech deset procent. Rozpor je však v tom, že zlepšovat zpravodajství a publicistiku a zároveň snižovat stavy už nelze, neboť i dnes je tento televizní segment ve srovnání třeba s Německem značně poddimenzovaný. Přitom žádný z uchazečů nehovoří o tom, kde chce šetřit, zatím jde jen o pouhé cifry, přesněji řečeno jen o slova a ta, jak známo, v Česku nemají velkou váhu, jak konec konců konstatoval u nás i soud. Politik - podle rozsudku - může před volbami slibovat co chce a i když to nesplní, nejde o lež. Totéž lze jistě vztahovat i na uchazeče různých konkurzů. Jde rovněž o volbu.

Názorně to můžeme ukázat na rozdílech zázemí srovnatelných veřejnoprávních publicistických pořadů na ČT1 a ARD jako jsou Otázky Václava Moravce a Menschen bei Meischberger, Lidé u Meischbergerové.

Pro Václava Moravce pracuje dramaturg Čestmír Franěk (který je zároveň šéfdramaturgem Vývoje nových formátů), asistent pořadu Dalimil Novák, který obvolává hosty a zajišťuje část podkladů (částečně se o něj dělí ještě s pořadem Události, komentáře - protože tam dělá také asistenta na třetinový úvazek). Jinak si hlavní rešerše a podklady dělá pan Moravec sám a vytvořil si svůj okruh lidí (právníků, ekonomů apod.), kteří mu v rámci výpomoci pomáhají s problematikou, v nichž není odborníkem. Otázky nemají rozpočet jako jiné pořady ve světě. Minuta vysílání stojí koncesionáře v tzv. externích nákladech 1.000 korun a přitom jde o jeden z nejlevnějších pořadů ČT1 a ČT24 s průměrnou sledovaností 600 tisíc diváků a cca 30 % „share“, tedy podílu na sledovanosti v první hodině a druhá hodina je nejsledovanějším pořadem ČT24 za celý týden, “share” činí 16 procent

Na srovnatelném pořadu Menschen bei Meischberger pracuje tým sedmi redaktorů-rešeršistů s jedním šéfredaktorem: všichni jsou zaměstnaní na plný úvazek. Příprava jednoho pořadu trvá většinou měsíc, ale pokud je něco aktuálního i jen třeba jedenáct hodin. Neznámé hosty redaktoři navštěvují a předtáčí se zkušební rozhovor: zkouší se, jak jsou "mediální", tedy elokventní a pohotoví. Sandra Meischbergerová je totiž známá tím, že je schopná citlivě reagovat na řečené a zcela se odchýlit od připraveného konceptu, když cítí, že rozhovor by se mohl ubírat zajímavějším směrem. Taky jako jediná moderátorka ARD není v přímém přenosu napojená sluchátkem na svého šéfredaktora. Před každým vysíláním jsou tři konference, poslední je den před vysíláním, trvá čtyři hodiny a upřesňuje se forma a obsah.

Zázemí je taky jiné: moderátoři mají oddělenou šatnu, aby se se svými hosty setkali až před kamerou a nemohli být nikým ovlivňováni, moderátorka je vidí poprvé „face to face“ až ve studiu a nic s nimi předem sama nedomlouvá. Formáty jsou přísně vyprofilované, aby se lišily a to jak u jednotlivých moderátorů, ARD vysílá každý den jedno talkshow, tak v různých hodinách. Polední nedělní politické talkshow bývá vyhrazeno jen novinářům, většinou zahraničním korespondentům, kteří rozebírají jak domácí, tak zahraniční politiku, politici tam nejsou zváni. Důležité je, že k domácí politice mají tito analytici odstup a u zahraničních témat se mohou vždy sejít zástupci obou znesvářených stran. Rovněž je důležité že začasté tyto talkshow produkují soukromé produkce, které pořady dodávají televizím na klíč, takže nepodléhají přímo vnitřní struktuře ARD či ZDF a navíc ředitel či intendant, podle statutu, nemůže šéfredaktorům nic přikázat. Například již zmíněný pořad Lidé u Meischbergerové produkuje společnost, kterou vlastní ona se svým manželem, kameramanem.