Republiku Václav Havel proslavil jako nikdo jiný před ním, s výjimkou Tomáše Garrigue Masaryka. To napsal bývalý emigrant Pavel Tigrid a totéž si myslí řada politiků na Západě. Doma je situace jiná. Mladší ročníky ho dokonce někdy považují za předlistopadového prezidenta: Je to pro ně muž na známkách. A starší ho buď adorují, nebo naopak z pozic národně-konzervativních silně kritizují, jak v den jeho 75. narozenin připomíná i zahraniční tisk.

O tom, že by mohl být Václav Havel prezidentem, jsem se dozvěděl poprvé na počátku ledna roku 1989, kdy v mém bonnském domě zazvonil telefon. Ozval se Pavel Tigrid z Paříže a položil mně otázku: Co bys tomu říkal, kdyby byl Václav Havel prezidentem? Chvíli jsem mlčel, sednul jsem si na zem a pravil: To by bylo dobře, protože bychom se rozhodně my dva vrátili do Čech.

Pavel Tigrid v tyto lednové dny obvolal kde koho po světě a nejspíš také dostal podobné odpovědi jako ode mne, protože v následujícím čísle jeho Svědectví vyšel článek, v němž oznámil blížící se konec komunismu a fakt, že budoucím prezidentem Československa by se měl stát dramatik a esejista, disident a kriminálník Václav Havel.

O pár měsíců později, ale dlouho před pádem berlínské zdi, požádal Tigrid našeho společného kamaráda-disidenta a překladatele z češtiny Gyulu Vargu v Budapešti - pozdějšího prvního porevolučního maďarského velvyslance v Československu - aby dal zhotovit několik desítek tisíc odznaků s textem: Havel for President a propašoval je do Prahy a okolí... „A opravdu zanedlouho pán tohoto jména byl na Pražském hradě uveden do této funkce. Sotva kdo tušil, že na zcela výjimečných třináct vpravdě bouřlivých let. Bouřlivých pro stát i pro jeho hlavu,“ napsal v devadesátých letech Tigrid.

Dne 29. prosince 1989 byl Václav Havel zvolen prezidentem Československé republiky. Jeho poslední prezidentské období v České republice skončilo 2. února 2003. Za třináct let klesla jeho popularita doma, podle agentury STEM, z původních 88 procent v únoru roku 1990 na 45 procent v září 2002. V zahraničí jeho popularita je dodnes prakticky stabilní: nejznámějšími Čechy podle průzkumu společnosti Jan Becher jsou Havel a Kafka. V Čechách se mu dodnes vyčítá, že se víc stará o disidenty na Kubě či v Číně, než o situaci doma a že je snílek, který je „mimo“.

V devadesátých letech minulého století politika, kdy Václav Havel vstoupil na oficiální politické jeviště, dle některých odborníků, začala čím dál tím rychleji ztrácet obsah, vyprazdňovala se. Politici už nemuseli být myslitelé či silné charismatické osobnosti jako byl Churchil, De Gaulle či Adenauer a neručili za svými názory odvážnými činy. Místo idejí a vizí se politici typu Schrödera a později hlavně Berlusconiho začali více zajímat o technologii moci a o média a stali se produktem politických aparátů, imagemakerů, vizážistů, spin doctorů a komunikátorů. Politickou stranu a svůj úřad řídí jako koncern za pomocí agentur, které jinak produkují reklamy na prací prášky Persil či Ariel. PR agentury dnes strany a politiky nabízejí pomocí stejného identifikačního rastru: Jako se snaží do podvědomí lidí dostat představu, že čistota jejich oblečení je spojena jen s jistou značkou, tak podobně se snaží do podvědomí občanů uložit informaci o tom, že prosperita jejich země je vázána jen na úspěch doporučené strany a jejich vůdce. Proto dnes o tom, kdy politik a o čem i jak promluví, či co učiní, kam se dostaví, rozhodují za něho týmy lidí na základě průzkumů veřejného mínění a tlaků lobbistů, kterým jsou politici zavázáni hlavně za finanční pomoc při volebních kampaních.

Václav Havel se od těchto lidí zásadně lišil. Dokládá to i historka člena bývalého jeho týmu Oldřicha Černého, za kterým přišel kdysi Bushův muž a zeptal se: Kdo Havlovi píše jeho skvělé projevy. Poradce řekl: Prezident si je píše sám. Já jsem si to myslel, utrousil smutně tazatel. Něco takového je na Západě už i ze systémových důvodů nemyslitelné. Politika je dnes odosobněná: vlastní vklad by mohl narušit uměle vybudovaný obraz politika i strany, znehodnotit práci velkých týmů.

Trochu vyjukaný Václav Havel, který se na počátku politické kariéry necítil v obleku moc dobře a jak mohl, převlékl se do trička a džíns, v době vypočítavých, vypočtených a nažehlených politiků vstoupil se svými věčně potícími se dlaněmi na politické jeviště s partou uměleckých a často dlouhovlasých přátel jako zjevení. Vypadal jako Ježiš s apoštoly. Týdny po jeho bouřlivém přijetí v americkém Kongresu New York vzpomínal na to, jak s družinou pražských a tamějších přátel táhli nočním městem jak Keruacovi potomci. "Něco takového New York nezažil od šedesátých let, " řekl mi jeden postarší profesor na Columbia university. Sám Václav Havel v roce 1985 napsal: "Jsem vrstevník Beatles, dítě šedesátých let, mám jakousi nevyhnutelnou slabost pro vše revoltující."

Havel je ale nejen bohém (jako jeho strýc Miloš, zakladatel filmových ateliérů na Barrandově), ale i trpitel s puncem mučedníka (zřejmě i trochu pod vlivem spisovatelky a mystičky Anny Pammrové, jak upozorňuje Martin C. Putna), který předvedl, jakou mohou mít moc bezmocní. S touto imag se v euroatlantické civilizaci v druhé půlce minulého století nikdo do politiky nedostal. Je představitelem toho, co se současným západním politikům už ani nemohlo ve standardní demokracii přihodit: za své demokratické přesvědčení ručí mnohaletým zákazem veřejně doma publikovat a vystupovat a lety v kriminále. Proto je a zůstane i ve světovém kontextu výjimečný.

Psáno pro ČRo 6