Tuto otázku si položil u příležitosti Týdne architektury v Praze čínský vizionář Ma Yansong, který je někdy považován spolu s česko-anglickým architektem Janem Kaplickým za jednoho ze zakladatelů tzv. nové organické architektury, jejíž původní kořeny jsou však mnohem starší, například v šedesátých letech s tímto pojmem ve střední Evropě pracoval Maďar Imre Makovecz. Ma Yansong doslova řekl: "Žádné výrazné novodobé stavby jsem si tady kromě Tančícího domu nevšiml." A později dodal: "Nad obrázkem Kaplického knihovny jsem nadšeně poskočil."

Odpověď na Yansongovu otázku má bohužel symptomatickou vypovídací hodnotu o stavu naší společnosti a v tomto případě i stavu našich politických elit. Vnější obraz města je vždy výrazem stavu mysli těch, kteří o něm rozhodují a ve městě žijí. Je-li nějaké město skansenem bez výjimečných současných staveb, je zřejmé, že se v něm nerodí ani výjimečné myšlenky nebo když se zrodí, tak je neumíme prosadit, i když i výjimečná Kaplického knihovna se nezrodila v Praze, ale v Londýně. Zřejmě proto je naše město tuctové, fádní a nevýrazné a připomíná, jak řekl čínský architekt, zkamenělinu.

Tato neradostná diagnóza stavu mysli nás Čechů, Moravanů a Slezanů z minulého týdne svědčí o našem selhání. Je důkazem toho, že eruptivní potenciál, který přináší každá změna, jakou byl rok 1989 a pád totalitního režimu a který je vždy zdrojem velkého množství uvolněné tvůrčí energie, jsme v posledních dvaceti letech zbytečně vyplýtvali a skoro vůbec nevyužili, což neplatí jen o architektuře. Ta tento stav jen zhmotňuje a každému příchozímu ho hned připomene. A to už je otázka výsostně politická, protože politika není nic jiného než správa věcí veřejných, a proto je zodpovědná i za všechny promarněné šance a nevyužitou energii. Kdyby naše politika byla inspirativní, lidé by jí nepohrdali, což by se muselo odrazit i na tváři města. Musela by být pestřejší a barevnější. Praha by byla jiná, inspirativní, přitažlivá, dívala by se směrem do XXI. století, jako se dívá minulý týden nově otevřené vojensko-historické muzeum v Drážďanech původně postavené v neoklasicistním stylu, ale jehož novým prvkem je obrovský hrot z oceli a betonu vystupující z průčelí stavby směrem k nebi od amerického architekta Daniela Liebeskinda. A podobně v těchto dnech měla premiéru stavba domu ve tvaru osmičky v Kodani od architektonického studia BIG, která rovněž připoutala světovou veřejnost. Osmičku si zvolili autoři proto, aby se z komplexu nestal jen masiv bytů: tvar této číslovky umožňuje vznik dvou centrálních nádvoří, na nichž jsou travnaté kopečky, obchůdky a kavárny. Novinářům řekli: "Našim cílem bylo vytvořit trojrozměrné společenství, které nebude uprostřed ničeho vypadat osaměle." Něco takového by se u nás s největší pravděpodobností kvůli strnulosti myšlení našich politiků nemohlo postavit.

Neschopnost prosadit vítězný návrh v mezinárodní soutěži na knihovnu v Praze na Letné od Jana Kaplického, tedy něco srovnatelného s tím, co se rodí v současné době v zahraničí a přitahuje oči světové veřejnosti, nás všechny usvědčuje z lenosti myslet: nedohlédli jsme, že tímto krokem jsme se v naší civilizaci marginalizovali, u odborníků ztratili respekt a promarnili či alespoň oddálili jsme i možnost upoutat na sebe pozornost, a tím do Prahy přitáhnout turisty a tudíž i peníze. Nesignalizovali jsme světu, že jsme ochotní mu nabídnout něco nového, jako jsme to dělali za vlády Lucemburků a Jagellonců, tedy v době pozdní gotiky, dále v období vrcholného baroka v XVIII. století a naposled v prvních čtyřech desetiletích minulého století. Tehdy, jak můžeme dodnes vidět, se právě stav naší mysli odrazil i ve tváři města. Umění, ať je to román, hudební dílo, nebo architektura, je posuzováno odborníky vždy hlavně podle toho, do jaké míry je inovativní, jak bourá stará klišé, jak neopakuje to, co již bylo řečeno, zkomponováno nebo postaveno, ať jde o Flaubertovu Paní Bovaryovou, Janáčkovu Jenůfu, nebo Kaplického Blob či Tančící dům pánů Gehryho a Miluniće a na tohle stále zapomínáme. Opakuje se jen hlupák, i když samozřejmě nevzbuzuje většinou skoro žádné emoce.

Je to důkaz naší zahleděnosti do sebe: podíváme-li se třeba do Francie, po každém prezidentovi tam zůstala nějaká moderní významná stavba: Pompidou Center, knihovna a pyramidy před Louvrem po Mitterrandovi, a dokonce i po Chiracovi etno muzeum u Seiny, všechny stavby byly kontraverzní a všechny ale vtiskly novou tvář městu. Chiracovo Museé du Quai Branly je pojato jako futuristická skládačka z barevných a skleněných kvádrů. Mimochodem ho navrhl Jean Nouvel, který v Praze realizoval komplex Zlatý Anděl na Smíchově. Po Václavu Klausovi zbude zákaz unikátní stavby, a je na to ještě pyšný. To je vizitka naší politiky za posledních dvacet let.

Psáno pro ČRo 6