Větší frekvence odposlechů v našich médiích je součástí všeobecné nezřízené touhy po vzrušení a náhradních silných zážitcích každé zážitkové společnosti. Je to přímý důsledek toho, že prestiž majitelů médií se již neodvíjí od úrovně jimi vydávaných či provozovaných médií, ale pouze od jejich zisku, čímž se majitelé - navíc často anonymní (holdingy) či zahraniční - vyvázali z odpovědnosti za obsah.

To se sice dělo do jisté míry od vzniku tištěných médií v roce 1605, ale v posledních desetiletích došlo k razantní akceleraci tohoto fenoménu: jakékoliv naše vyjádření a jednání, byť bylo učiněno kdysi dávno, může druhý den vyvolat skandál a může být terčem posměchu, protože ani my sami nevíme, jaké digitální stopy po sobě zanecháváme. Každý moderní člověk, který někde hovoří, chodí, jezdí metrem, vybírá si peníze v automatu či v bance, telefonuje, píše na počítači a je připojen k internetu, zanechává po sobě miliony digitálních stop a nikdy neví, jaká z nich jednou může být použita proti němu ve zcela jiném kontextu, který pro něj může být dehonestující a který již navždy bude součástí jeho existence, protože se bleskovou rychlostí rozšíří po celém světě. Pokud na tom má někdo zájem či pokud na tom může někdo vydělat.

V digitálním čase se i archivy stávají veřejným majetkem, což vede sice k demokratizaci odhalení, ale i ke kolapsu kontextů místních, časových, kulturních či náboženských, jak jsme to viděli v článku Respektu o Milanu Kunderovi, který rovněž se nezabýval kontextem doby, v níž údajně spisovatel navštívil oddělení Veřejné bezpečnosti: V ten den, kdy k události mělo dojít, byl zatčený celý hokejový manšaft, který v roce 1947 se stal mistrem světa, v čele s Bóžou Modrým a vrcholila příprava procesu s Miladou Horákovou, řádila nucená kolektivizace v zemědělství atd. Dnešní člověk tedy žije pod tlakem neustálého rizika, protože media produkují universum nové viditelnosti.

Lidské vědomí a jeho mediální obraz v žádný moment lidské existence nebyly totožné. Jestliže se ale dříve hovořilo o mediální konstrukci, dnes už díky novým způsobům elektronického šíření informací odborníci v této souvislosti hovoří o medialitě, o jakési obživlé mase, která neuznává žádné normy, je zcela nekontrolovatelná a nevypočitatelná. Proto v dnešním světě se propast mezi skutečností či našim vědomím, tedy tím jak skutečnost vnímáme a mediálním obrazem nehorázně zvětšila, a to za situace, kdy účinky takových sdělení nejsme schopní ani trochu předem odhadovat. Autoři knihy Rozpoutaný skandál aneb Konec kontroly v digitálním čase, profesor mediálních věd z univerzity v Tübingenu Bernhard Pörksen a jeho vědecké spolupracovnice Hanne Detelová, tento stav nazývají "slepota možností", protože v něm ztrácíme cit pro komunikační extrémní efekty: jsme slepí vůči účinku našich starých vět v budoucích kontextech. Image jednotlivce se najednou stává jen sumou zásahů ve vyhledavači, které jsou schopné zničit nejen každou celebritu, ale i skoro každého prominenta.

To jsme viděli naposled třeba na případu maďarského prezidenta, který před lety opsal svou absolventskou práci, což objevil vyhledavač na počítači. Na německém prezidentovi, který odstoupil kvůli tomu, že vyhrožoval šéfredaktorovi bulvárního Bildu a díky Facebooku a Twitteru se tato zpráva převzatá ze záznamníku v redakci rozšířila bleskově po celém světě či na našem prezidentovi, který měl světovou ostudu z toho, že si strčil do kapsy před zraky kamer protokolární pero, což během několika hodin viděly díky internetu miliony lidí na celém světě.

Způsobila to nejen technika, ale i změna priorit: původní diktát relevantnosti, tedy důležitosti či podstatnosti, byl vytlačen diktátem zajímavosti a přitažlivosti, což zamíchalo všechny typy sdělení do jedné amorfní hmoty, která se pohybuje mezi bestialitou a banalitou: pravdivé zprávy, domněnky, zajímavosti, ošklivosti, lži, kuriozity, odhalení a vyložené nesmysly tvoří jeden proud, v němž se už těžko od sebe tyto různé části mediality rozlišují a jejichž účinek je naprosto nepředvídatelný. Zřejmě už sama digitalizace, která proměňuje vše na bity a bajty je jedním ze zdrojů "slepoty možností," protože jejich nekonečný proud se nedrží žádných pravidel a omezení a vše materializuje.

Otázka je, jak se proti tomu může naše společnost bránit. Viktor Mayer-Schönberger, Rakušan a profesor z Harvardu a Oxfordu, hovoří o tom, že prestižní média a univerzity musí ve svých studentech a redaktorech pěstovat cíleně a usilovně, krok po kroku, novou vlastnost, kterou nazývá "čest zapomínání". Jinými slovy morální sensibilitu, která se bude zabývat drobnými odlišnostmi a hlavně kontextem. Jen díky tomuto citlivému nově vypěstovanému vědomí může totiž novinář rozlišovat mezi důležitým a nedůležitým a být sám sobě Gatekeeper, vrátný, který k sobě a ke svým čtenářům či posluchačům pouští na základě vlastní zkušenosti jen to podstatné. Jinak, říkají autoři zmíněné knihy z univerzity v Tübingenu, naše společnost se udusí svou vlastní transparentností.

Zkušenost se zveřejněním posledních odposlechů mezi pány Bémem a Janouškem to jen potvrzuje. Zveřejněná sdělení byla sice podstatná, ale média málo upozorňovala na to, kdo je nahrál, proč se obsahem nezabývala policie v okamžiku, kdy byly nahrávky pořízeny, že je někdo pustil do světa v jistý čas a s nějakým úmyslem a co tím mohl sledovat. Mladá fronta Dnes se tak stala sama součástí neřiditelné mediality, místo aby ji rozkrývala, místo aby upozornila na to, že kdyby BIS využila všech možností, které ji dává zákon a předala nahrávky policii, která by je měla pod dozorem státního zástupce vyšetřovat, nikdy by nemohlo dojít k nějakému skandálu: jejich účinek po pěti letech, kdy byla zveřejněna, by byl nulový a nemohly by sloužit k vydírání ani by nemohly vyvolat poplach na veřejnosti. Prezident by pak nemohl tak snadno tvrdit, že zveřejnění odposlechů je "protizákonnou denunciací," protože protizákonné nejspíš bylo naopak jednání BIS, a to zvlášť za situace, kdy musíme razantně šetřit a kdy některé odhady hovoří o tom, že právě při zmanipulovaných zakázkách stát ročně přichází až o sto miliard korun.