Nejspíš i takhle by se dal zjednodušeně popsat stav naší civilizace v roce 2012. Tím, že vládu hlavně kvůli krizi převzali ekonomové, nebo lidé, kteří se tak tváří, se vše soustředilo na provoz, tedy pouhou údržbu. Cesta, po níž jdeme a která vždy musí někam směřovat, nás přestala zajímat. Nebylo by na tom určitě nic špatného, kdyby bylo ve veřejném prostoru a v médiích více místa pro veřejné intelektuály, kteří mají přirozenou autoritu a legitimitu odvozenou od svých znalostí, aby jejich hlas připravoval půdu pro novou cestu, po které bychom mohli vykročit po krizi a pouhém fungování.

Protože tato diskuse zvláště v našich médiích skoro úplně absentuje, nebo je jen fragmentárně glosována, nejsme připraveni na náš exodus: na vykročení do svobody ze současného otroctví úspor a auditů, z našeho Egypta, který jsme si ovšem vytvořili sami doma. Je tomu tak mimo jiné proto, že odpovědní politici podcenili roli médií a ta se soustřeďují pouze na zisk: ze složitějších diskusí mají strach, protože by jim ubíraly čtenáře a diváky a sami vzdělanější občané si v tak malé zemi prestižní média nejsou schopní udržet. Hlasy legitimních a přirozených autorit, které tvoří paralelní svět a vytvářejí rovnováhu ve společnosti ovládané politickými a úřednickými strukturami, jejichž představitelé odvozují autoritu jen od svých funkcí, jsou tímto stavem marginalizovány a ze společnosti se díky tomu vytrácí naděje východu do nového svobodného světa.

V této situaci je třeba připomenout, co to je etika. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o tom, že etika je disciplínou praktické filozofie a zabývá se teoretickým zkoumáním hodnot a principů, které usměrňují lidské jednání v situacích, kdy existuje možnost volby prostřednictvím svobodné vůle. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla a snaží se najít společné a obecné základy, na nichž morálka, tedy konkrétní praktická pravidla, stojí a současně usiluje o to, aby morálku zdůvodnila. Jestliže se ale nezabýváme usměrňováním lidského jednání, ignorujeme etiku a potažmo i morálku: občané ztrácejí orientaci.

Naše krizi proto není de facto ekonomická, ale dnes už především etická. Tuto tezi je možné dokazovat mimo jiné na dvou skutečnostech: Na demontáži sociálního státu a rozkladu velkých politických stran.

Jakmile dochází k demontáži sociálního státu, který je jedním z hlavních pilířů naší civilizace, zapomněli jsme na slova filozofů, která staletí odkazovali na to, že ten druhý je víc než moje svoboda. Svobodný člověk je zaslíben druhému, je za něj zodpovědný. A to ho zavazuje, aby se o druhého staral dřív než o sebe. Z toho se zrodilo staré pravidlo, že druhého v bezmoci nelze opustit.

Vztah k druhému je dle klasiků, jako byli pánové Buber a Lévinas nesouměrný, to znamená, že vůbec nejde o to, jestli je pomoc opětována. Člověk a jeho technika jsou schopni utvořit budoucnost, z níž jde strach. Tento strach se však může stát pozitivní etickou hodnotou, když probudí naši zodpovědnost za budoucí generace. Tak se zrodila etika odpovědnosti, kterou v posledních letech opouštíme, a tím zrazujeme sami sebe.

A podobně opouštíme i model demokracie založený na několika politických stranách, který fungoval ve staré Evropě více než jedno století. To předvádějí naše politické strany zcela transparentně: skupina politiků kolem poslance Tluchoře z ODS zaštítěná prezidentem Klausem, už nepředstavuje jenom frakci, ale zdá se, že tím, že nepodporuje zvýšení DPH a postavila se i proti církevním restitucím, se začíná chovat jako další samostatný politický subjekt. Podobně zemanovci, kteří ústy svého předsedy Mynáře prohlašují, že se budou snažit sjednotit levici a dodávají, že představují lepší a zodpovědnější levici než sociální demokraté, ČSSD vlastně rozkládají či minimálně oslabují. A podobně strana TOP 09, jejíž jádro se oddělilo od lidovců, měla původně představovat autentičtější pravici než ODS a snažila se stát hegemonem na pravici, což se jí v poslední době moc nedaří, protože se sama zamotává do nečistých her kolem gripenů a na pražské radnici. Navíc se zdá, že i spojení této strany se starosty má jisté trhliny. A nakonec je třeba připomenout, že i Lidem Karolíny Peak se odtrhla od Věcí veřejných a je více méně jen umělým politickým subjektem, který drží vládu při životě. To vše vede k účelovým výkladům Ústavy.

Důsledek je tristní: V naší civilizaci sice dochází všude k úpadku demokracie: exekutiva si osobuje větší práva bez souhlasu parlamentů, a tím dochází ke zdegenerování základních funkcí státu. A bohužel u nás, kde je demokracie velmi mladá, dochází i k demontáži celého ústavního demokratického právního státu a protesty veřejných intelektuálů nejsou kvůli ve své většině nefungujícím médiím skoro slyšet. To má samozřejmě za následek, že řada slušných lidí nechce s tímto systémem mít nic společného, aby si neumazala duši a nepoškodila svou integritu. A znovu jako za totality se vynořuje otázka: Jak žít v této společnosti a přitom zůstat sám sebou.

A podobně těžko se za této situace píší i komentáře: Třepu ze sebe věty, jak říkal Max Frisch, jako se třese s rozbitými hodinami, a rozebírám je pořád dokola. Přitom ubíhá čas, který neukazují. A my můžeme dodat: Protože většinu už zajímá jenom TEĎ, přičemž vše, co má význam jen TEĎ, je pouhou aktualitou a ne informací, jejíž význam trvá a s přibývajícím časem získává na hodnotě! Proto už nelze vypracovat ani důvěryhodné prognózy.