Rozhovor s odvolaným ředitelem Národního divadla Ondřejem Černým

Pane Černý, vy jste byl odvolán v pátek 7. září bez uvedení důvodů, v neděli převzal řízení divadla ekonomický náměstek ministryně Aleny Hanákové Martin Sankot, který po protestech zaměstnanců byl vzápětí nahrazen Václavem Pelouchem, technicko-provozním ředitelem Národního divadla. Důvody, které byly později sděleny, působí zcela nepřesvědčivě, a to, že během týdne má divadlo třetího ředitele, vzbuzuje podezření o absolutním diletantství vedení ministerstva kultury. Jak se na tuto situaci díváte vy s odstupem několika dní dnes ve čtvrtek 20. září?
Mé odvolání bylo legální, ale nebylo legitimní. Zvláštní na tom bylo, že vedení Národního divadla na čele se mnou poslalo pár hodin před tím paní ministryni otevřený dopis, ve kterém ji žádalo, aby urychleně zahájila výběr nového ředitele ND, protože můj mandát měl končit v březnu 2013. Když bylo divadlo konfrontováno s náhlým odvoláním svého ředitele a s plánovaným příchodem pana Sankota na ředitelský post, vzbudilo to v něm většinový odpor.

Z čeho ten odpor pramenil?
Domnívám se, že to bylo tím, že ministerstvo své kroky nebylo schopné vůbec nijak zdůvodnit. Ty důvody, které potom byly sdělovány, byly částečně emocionální nebo přímo lživé, návštěvnost neklesla, ale naopak stoupla a pak to byly zcela komické důvody, že diváci odcházejí uprostřed představení a vytkli nám jedno formální pochybení: chyběl nám souhlas ministerstva financí k novému energetickému úspornému systému, za který jsme sice byli pochváleni, ale dalo se to proti nám účelově použít. Jako další a jakoby nejzávažnější důvod bylo sděleno, že neumím sestavit rozpočet pro rok 2013. Z toho bylo zřejmé, že vedení ministerstva neví, jak funguje státní správa, ani jak fungují příspěvkové organizace a tudíž i proces vyjednávání o rozpočtu.

A jak to bylo konkrétně s rozpočtem na rok 2013?
V polovině srpna ministerstvo oznámilo, že nám zkrátí rozpočet o 35 milionů korun, což bylo daleko víc, než muselo. Divadlo proto napsalo rozklad a vysvětlilo, že je to brutální zásah, který bude mít dopady do fungování divadla a popsali jsme jaké. Zajímavé je, že v odpovědi tehdejší ředitelky ekonomického odboru ministerstva paní Přerovské, který přišel za týden, stálo, že se rozpočet zkrátí jen o 15 milionů.

A jaký je celkový rozpočet Národního divadla?
Řádově 980 milionů. Zajímavé rovněž je, že tato expertní úřednice v tom nejlepším slova smyslu brzy poté ministerstvo po asi 15 letech opustila s tím, že dostala lepší nabídku. Z toho se dá usuzovat, že pan náměstek Sankot se snaží „ovládnout“ celé ministerstvo kultury.

Vraťme se o krok zpět k pověřenému řediteli panu Pelouchovi...
To byla podle mě dobrá volba, protože tento člověk má zkušenosti, autoritu, divadlo má rád, rozumí mu a bezpochyby ho může relativně dlouho kvalitně řídit. V tuto chvíli je nutné především situaci zklidnit: Všechny soubory musí totiž prakticky denně zkoušet a večer se hraje na několika scénách. Taková práce vyžaduje klid a soustředění, jinak klesá umělecká úroveň.

Pokusme se teď přesněji pojmenovat to, co se stalo vám, ale před tím i ministru spravedlnosti Pospíšilovi, řediteli Dopravního podniku města Prahy panu Liche. Na jaké systémové změny v naší společnosti tyto bleskové války ukazují?
Zdá se, že v tuto chvíli do politických rozhodnutí, jakými tato odvolání byla, vstupují mocenské tlaky, které vycházejí možná z jiných uskupení, než jsou jen uskupení politická. Tato změna či posun rozhodovacích center mimo politiku má za následek, že tyto nepolitické skupiny sledují jiné zájmy, než je odpovědnost vůči daným institucím. Tím se politická rozhodnutí mění na účelové akty, které mají za následek rošády za nějakým cílem, o němž se lze jen domnívat, že za nimi jsou mocensko-politicko-ekonomické zájmy.

A co problém sloučení Národního divadla se Státní operou, ten v tom nehrál roli?
O tomto procesu jsem bytostně přesvědčený, že měl proběhnout a jsem rád, že proběhl. Státní operu zachránil a vytvořil předpoklady pro budoucí optimální podobu Národního divadla. Mimochodem tento typ fúzí proběhl v posledních dvaceti či třiceti letech všude v Evropě. Dopředu jsem věděl, že to vzbudí hodně animozity, a proto mně bylo jasné, že po skončení mandátu budu muset odejít. S tím jsem počítal. Věděl jsem, že ten člověk, který bude naplňovat druhou fázi tohoto procesu, tedy modelovat novou podobu Národního divadla, musí být člověk, který není spojen se sloučením.

Jaký je rozdíl mezi náhlým odvoláním Daniela Dvořáka z čela Národního divadla, ke kterému došlo před více než pěti lety, a vaším odvoláním?
Zmíněné odvolání učinil tehdejší ministr kultury Martin Štěpánek, který ho rovněž nedokázal zdůvodnit – a tak se tento jeho krok stal jedním z důvodů jeho ministerského konce. A přesto je možné říci, že tenkrát by ještě nikoho nenapadlo, aby do pozice ředitele Národního divadla posadil ekonomického náměstka. Štěpánek instaloval do funkce ředitele pana Mrzenu, který to měl těžké, protože ho divadlo nepřijalo, ale byl to poměrně zkušený divadelník - vedl několik let Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. V tom vidím zásadní posun: Dostali jsme se do situace, kdy politická moc má dojem, že může cokoliv - i posadit do funkce ředitele člověka, který nemá kompetenci řídit divadlo, ani nemá kompetenci a zkušenost ze státní správy a z příspěvkové organizace. To je novinka, za kterou je možné spatřovat dva prvky.

Můžete je pojmenovat?
Za prvé paní ministryni ani jejímu náměstkovi nedochází, co takový krok znamená a jaké bude mít důsledky, a jsou přesvědčeni, že veřejnost se nakonec se vším smíří. Je vidět, že o Národním divadle nic nevědí: oni si ani nenastudovali to, co se stalo při odchodu Daniela Dvořáka. Je to projev nové arogance.
Druhý moment spočívá v tom, že si neuvědomují, že v divadle není možné uplatňovat stejné „řídící procesy“ jako ve výrobním podniku. A pak u těchto lidí převládá mylná představa, že jsou šéfové kultury, kterou mají řídit. Netuší, že kultura se nedá řídit a že ministerstvo je jen správcem prostoru, kde se kultura provozuje. V posledních letech převládá u politiků přesvědčení, že i umělečtí šéfové jsou podřízenými ministrů či jejich náměstků, a to je možná ten hlavní problém, který se táhne posledními lety. Je za tím ještě jedna změna: i na ministerstvu kultury se místa ředitelů odborů obsazují politickými rozhodnutími, což je samozřejmě fatální omyl. Tohle by v devadesátých letech ještě nikoho nenapadlo.

O těchto pokusech, půjdeme-li při zevšeobecňování ještě o krok dál, si můžeme snad dovolit říci, že jsou projevem zásadního posunu směrem k nerespektování dělby moci mezi ministerstvy a povoláními, která mají mít samosprávu a fungovat nezávisle na státních institucích, jako jsou justice včetně státních zastupitelství, umělecké příspěvkové organizace, média veřejné služby atd. Ministerstva či parlamentní komise se mají starat jen o správní část, ale do vlastní práce nemají vůbec zasahovat. Proto bylo takové zděšení mezi státními zástupci, když nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek prohlásil, že Nejvyšší státní zástupce je jeho podřízený. Z toho všeho lze usuzovat, že si státní moc snaží uzurpovat i prostory, které jí nemají nikdy v demokratickém státě podléhat...
Aby došlo k nápravě, mělo by dojít urychleně k legislativním změnám. Zatím totiž ministr legálně může udělat cokoliv, což je zásadně špatně, už i proto, že důsledky mohou být velmi vážné a napravují se pak těžko mnoho let. Na druhé straně se ukazuje, že tlak veřejnosti a médií, v případě Národního divadla, což je instituce, která má výraznou symboliku, si legitimitu vyžaduje. Problematika státních zastupitelství je složitější, a proto tam bohužel je tlak menší, i když jsou to instituce zásadní důležitosti a taky vyžadují novou legislativu: nový zákon o státním zastupitelství.

Jenže musím dodat, že tady se zase ukazuje diletantství a nekompetentnost nás občanů, kteří nedokážeme proti tomu dost důrazně protestovat a i amatérskost opozice, která okamžitě takové podněty vycházející z občanské společnosti nezapracuje do svých programů. Zřejmě tento stav, poté co skončil ve vazbě sociálnědemokratický hejtman Rath, vyhovuje i ČSSD...
To nechci soudit. Faktem ale je, že resort kultury má málo peněz, a proto politiky moc nezajímá. Z kultury se stal zbytkový resort, dostali ho Starostové a nezávislí, a ti na to neměli odborníka a zároveň nepřišli na to, že toto místo není možné obsazovat čistě z pohledu politické nomenklatury.

Mluvil jste o legislativních změnách. Jak by podle vás měly tyto změny vypadat?
Od začátku devadesátých let bylo na poli odstátnění kultury, které je zcela nezbytné, uděláno mnoho přípravných legislativních kroků. Na ministerstvu kultury leží již drahně let v šuplících dokonce paragrafové zákona o veřejnoprávních institucích v oblasti kultury, ale žádný z posledních ministrů (kteří se bohužel příliš často střídají) ho neměl zájem prosazovat. Vzhledem k chystanému novému občanskému zákoníku bude patrně třeba kulturní instituce zřizované státem či obcemi nově definovat. Legislativní změny v oblasti kultury považuji za absolutní prioritu příštích let.

Jak by měl být, podle vás, vybrán nový ředitel Národního divadla, který by měl změny, o kterých hovoříte, vehementně prosazovat?
V tuto chvíli je divadlo v relativním klidu, ministerstvo začíná startovat výběr ředitele, ale dělá to úplně špatně.

Proč špatně?
Protože paní ministryně začala tím, že prý oslovila sedm kandidátů, aniž víme, jak na tato jména přišla a posléze chce najmenovat výběrovou komisi. Normální by byl opačný postup: Nejprve by se jmenovala komise, která by měla dlouho pracovat, aby pak navrhla paní ministryni uchazeče k oslovení. A už úplně scestná je představa, že dobrý nový ředitel může přijít na začátku ledna. Dobří lidé mají nějaké závazky, kterým musí dostát a pak teprve mohou nastoupit na nové místo. A za druhé je nezbytně nutné, aby si ministerstvo nejdříve udělalo aspoň rámcovou představu o tom, pro jakou podobu Národního divadla hledá ředitele. To je úkol nejméně na půl roku. Do konce roku ale zbývají pouhé tři měsíce. Nehledě na to, že někteří potenciální kvalitní uchazeči již teď signalizují, že do takového konkursu nepůjdou a s touto paní ministryní nebudou jednat, a proto se tam nepřihlásí. Je to zase důsledek nekompetentnosti.

To si nejsem tak úplně jistý: třeba naopak toto vedení ministerstva chce na toto místo dosadit svého člověka a potřebuje, aby se tam kvalitní lidé nepřihlásili...
To je samozřejmě také možné. Ale to se jim po té obrovské blamáži, kterou předvedli, nemůže povést. Věřím tomu, že divadlo samo, ani veřejnost a média to nepřipustí.