Odpověď podle dostupných analýz je nasnadě: Obě největší politické strany, tedy sociální demokraté resp. občanští demokraté a dezorientovaní demokratičtí voliči, kteří nepřišli k volbám, což potvrzuje i říjnový průzkum CVVM, podle kterého za poslední rok klesla důvěra našich občanů ve vládu a Sněmovnu na polovinu: Oběma věří už jen asi desetina obyvatel. Pokusím se zdůvodnit, čím to je.

Komunisté dostali v krajských volbách v roce 2012 přes 530 tisíc hlasů, což je asi o 100 tisíc více než před čtyřmi lety. To je sice nejvíc v polistopadové historii, ale odpovídá to všem průzkumům, podle kterých tvrdé jádro jejich voličů tvoří něco kolem 400 až 450 tisíc lidí. Nejvíc ale jejich vítězství pomohli nevoliči, protože zatímco v roce 2008 potřebovali komunisté k získání jednoho mandátu asi 3840 hlasů, před pár dny jim stačily necelé tři tisíce.

Z politických stran tomu hlavně pomohli sociální demokraté, protože právě od nich přeběhlo nejvíc voličů ke komunistům. Občanští demokraté se zase nejvíc podepsali na malé účasti ve volbách.

Sociální demokraté ztratili důvěru hlavně svými úplatkářskými aférami ve Středočeském kraji a v severních Čechách zatčením hejtmana Ratha a prvního náměstka hejtmanky Koudy. Podobně jistě ublížila občanským demokratům kauza s úplatky pana Dalíka, evidentní tolerování korupce, které vyvrcholilo tanečky kolem jmenování paní Bradáčové a odvoláním ministra Pospíšila či výběrem pana Drobila za manažera volební kampaně, ač byl pro veřejnost symbolem korupčníka, jak ukázal pan Michálek, ale i jejich naprosto nečitelná politika: zrazování slibů, plošné šetření bez vyjasněné koncepce, a arogance ze strany jak premiéra, tak ministra financí, kteří nedokázali v žádné zásadní věci komunikovat přesvědčivě s veřejností, a tím vyvolali u široké vrstvy populace strach z budoucnosti, a to dokonce i u mladých lidí. Dotknout se příjmu penzistů a lidí s nejnižšími příjmy, jejichž počet mezi voliči stále roste, si dovolí jen ten, kdo chce podkopat osud vlastní strany.

Za vítězný tah komunistů může i ta skutečnost, o které se skoro vůbec nehovoří, a to je neschopnost politiků a novinářů odlišit volby krajské od celostátních výběrem témat. I když dnes hlavně kraje rozhodují o evropských penězích, infrastruktuře dopravy, dostupnosti lékařské péče, rychlé záchranné službě, význačných stavbách atd. A vůbec s volbami máme potíže: do Evropského parlamentu posíláme často ty, kterých se potřebují politici zbavit, ač se tam rozhoduje již dlouho o věcech velmi závažných, které se nás všech dotýkají, a v prezidentských volbách dovolíme kandidátům, aby slibovali věci, na které evidentně nemohou mít přímý vliv.

A jestliže staré lidi současná politická garnitura odepisuje a trestá je za to, že ještě pracují, nemůžeme se výsledkům voleb divit. Pro budoucnost této země je však ještě důležitější, aby mladí vzdělaní lidé byli dost motivovaní k tomu, aby v České republice zůstali a neodcházeli do zahraničí, jak člověk často mezi studenty slyší a aby ostatní mladí lidé neměli pocit nespravedlnosti a věřili, že být dobrý v práci se vyplatí. Tak jako moje generace se nerozhodovala při politické orientaci podle první republiky, tak se nebudou nové generace rozhodovat podle toho, co dělali komunisté před rokem 1989. Apriori nedůvěřiví vůči komunistům jsou jen starší vzdělanější ročníky. Těm, co po roce 1989 přišli o práci a těch je na vesnicích a v některých regionech hodně, komunisté zajišťovali léta pohodlnou budoucnost, byť nijak lákavou a na to s nostalgií vzpomínají, jako vzpomínají starci na vojenskou službu, i když šlo většinou o ztracené roky.

Jak připomenul Jacques Rupnik v dějinách KSČ slova jednoho z historiků, který se zabýval komunistickým převratem v roce 1948: Šlo o převrat jako ústavní řešení vládní krize a revoluční řešení celkového řešení státu. Umožnili to ale občané, kteří k velkému překvapení i komunistů ve volbách 26. května 1946 odevzdali komunistům 37,7 procent hlasů.

A my můžeme dodat: komunisté se tehdy jako dnes chovali jako klasická populistická strana a bez skrupulí slibovali všechno všem. Snažili se dokázat, že jsou stranou národní, slibovali znárodnění cizího a kolaborantského majetku na našem území a velmi flexibilně se přizpůsobovali dané situaci. Měli to jednoduché, protože na rozdíl od ostatních stran neměli v této době svůj pevný program a své názory přizpůsobovali velmi obratně veřejnému mínění, což činí dodnes. Na to bychom neměli zapomínat, protože i v těchto dnech můžeme vidět, že žádný skutečný program komunisté nemají, chovají se populisticky a už zase hovoří o tom, že by bylo třeba vyvlastnit v krajích neprosperující podniky. Těžko lze proto věřit, že se nějak podstatně změnili, zvláště když hlasitě hovoří o vystoupení z Evropské unie a NATO.

Když jsme komunistickou stranu nezakázali hned po roce 1989, je nemožné ji zakázat v roce 2012, kdy ji volilo přes dvacet procent občanů, ale je celkem snadné ji nedovolit, aby mohla vládnout: stačí, když budeme chodit k volbám a hlasovat pro demokratické strany, jenom tyto strany musí cítit větší odpovědnost za tento stát než za politickou stranu, pro kterou pracují a přesvědčit o tom voliče. Pokud toto základní pravidlo demokracie politické strany nepřijmou za své, mladí a schopní lidé odsud zase odejdou, jako se tak od počátku 17. století už stalo několikrát.

Psáno pro ČRo 6