Původně kreslil Vladimír Jiránek vojáky, pak brzy figurky z bufetů, později úředníky s aktovkami a jézéďáky, intelektuály s partnerkami a Sigmunda Freuda. Když naše politika dostala po několik desetiletích po roce 1989 výraznější tvář, dostaly i Jiránkovy postavičky konkrétní podobu, staly se karikaturami politiků. Netrvalo to ale dlouho, již v půlce devadesátých let se z jeho kreseb zase postupně konkrétní postavy začaly vytrácet. Jiránek mi řekl: "Pokud měl někdo v této pozdější době předpoklady být výraznou osobností, jako byl za první republiky Švehla, tak v té atmosféře působil jako anachronismus. Spíš přišla doba velmi málo připravených lidí, kterým do osobností hodně chybělo."

Než si Vladimír Jiránek někoho vybral, aby ho mohl nakreslit, zkoušel se s ním ztotožnit, nutil se uvažovat, jak by dotyčná osoba myslela v nějaké konkrétní situaci. Snažil se osvojit si jeho jazyk, gestikulaci a vlastně fungoval jako alter ego kreslené postavy. A těch lidí, které takhle kreslil soustavněji, nebylo za celý život mnoho: Václav Havel, Václav Klaus, Petr Pithart, Miloš Zeman, Josef Lux, Jan Ruml a pár dalších.

Proč ale z kreseb vypadly i lidé, které jsem právě zmínil, zeptal jsem se Vladimíra Jiránka před deseti lety a on mi odpověděl: "Postupně se ukázalo, že řada lidí, která vypadala jako osobnosti, žádnými osobnostmi nebyla. Díky tomu se ze mne v ten moment vytratila i schopnost ztotožnění. Možná přichází doba, kdy na rozhodujících postech budou sedět šedí výkonní úředníci. Možná už nejsou tak moc zapotřebí lidé, kteří přečnívají rozhledem, horizontem nebo zjevem a jsou osobnostmi na první pohled, které jsou schopní za sebou táhnout část veřejného mínění. Je to asi logický vývoj. Na rozhodujících místech zřejmě budou sedět pracovití lidé, kteří budou dobře a hodně vzdělaní, ale bez empatické účasti veřejnosti." Dodejme, že někteří z výše zmíněných z politiky sami odešli.

Tato změna přivedla Jiránka zase k tomu, že si vystačil se zástupnou figurou, ale snažil se přitom nevzdat toho, co považoval pro sebe za hlavní: humor byl pro něj reflexí obecné lidské situace, která člověku přináší uvolnění ze stresu z napětí a z obtěžování politikou.

Díky tomu měl většinu svého života, narodil se 6. června 1938 v Hradci Králové, k výkonu politiky a politikům odstup, který porušil jen jednou, a to v roce 1998, kdy nakreslil předvolební plakát Občanské demokratické straně. Když jsem se ho na tento krok zeptal po čtyřech letech, odpověděl mi: "S tímhle mám problém, protože to je téma pro mě doposud nestrávené. Ale nejspíš tento moment patří k mému osobnostnímu vývoji. Jestliže tady člověk žil celá desetiletí v úplném suchopáru a vůbec nic ho nepřimělo, aby se zajímal o politiku v tom nejširším slova smyslu, tak si asi musel prožít období ztotožnění se s něčím, co mu bylo sympatické a na co podvědomě čekal."

Kvůli tomuto momentu, který ho sám zaskočil, si taky Vladimír Jiránek uvědomil, že naše povaha má jednu nebezpečnou konstantu: český člověk se nikdy nenaučil ctít vrchnost. Samozřejmě věděl proč: vrchnost v Čechách od Bílé hory byla cizí a nehovořila česky, což se, podle něj, tragicky podepsalo na charakteru českého člověka. Toto naše poškození považoval za klíčové a měl ho na paměti, kdykoliv cokoliv komentoval kresbou. Bohužel, jak říkal, první republika trvala moc krátce než aby se stačily etablovat nějaké autority a Masaryka jsme vyřídili tím, že jsme si ho posadili na Hrad jako na trůn, aby se nám nepletl do našeho nazírání na svět. Jiránek byl zklamaný z toho, že většina lidí na potřebu formulovat si svou roli ve společnosti po roce 1989 rychle rezignovala. Říkal: "Tím myslím i ty lidi, kteří prožili počáteční nadšení z toho, že jsou svobodní. Zůstalo jen u emocí, racionálně to nezpracovali. A noviny jim v tom nepomáhají, selhaly. Dobré noviny vždy a všude na světě se podílely na tvorbě národní identity. Lidi už nepotřebují politiky, kteří jsou neustále na billboardech, stačí jim řadoví vzdělaní úředníci, kteří musí přesvědčit svými výkony občany, že státní aparát dobře funguje. Výraznou tvář by naopak měly mít noviny."

Tato slova je možné považovat za životní odkaz kreslíře-komentátora Vladimíra Jiránka, který zemřel v 74 letech 6. listopadu 2012. Rozloučení s ním bude ve čtvrtek 15. listopadu v 11 hodin ve Velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích.

Psáno pro ČRo 6