V minulých dnech oslavili dva nepřehlédnutelní čeští spisovatelé narozeniny: V neděli bylo Pavlu Kohoutovi pětaosmdesát a ve středu Ludvíku Vaculíkovi sedmaosmdesát. Oba ještě nejsou na penzi: píší. Pavel Kohout naposled vydal loni knihu Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem a každý týden v sobotu najdeme fejeton, kterému říká Trilobit, v Mladé frontě Dnes.

Ludvík Vaculík již delší dobu žádný román nevydal, naposledy Hodiny klavíru v roce 2007 s podtitulem Komponovaný deník z let 2004 a 2005. Tím vlastně navázal na jedno ze svých nejzajímavějších děl Český snář z roku 1980, který byl rovněž komponovaným deníkem z konce sedmdesátých let, tedy z doby tuhého pronásledování disentu. S Ludvíkem Vaculíkem se jeho příznivci zase mohou každý týden setkávat na stránkách Lidových novin, pro které píše každé úterý Poslední slovo.

Pavel Kohout je pracovitý, vzdělaný a velice akční: Nikde a nikdy ho nebylo možné přehlédnout a nejspíš i proto za každé doby a za každé situace provokoval. Starší ročníky si ho převážně pamatují jako přesvědčivého, akčního komunistu, oženil se ostentativně na den narozenin Josefa Vissarionoviče Stalina, a zpíval a skládal revoluční písničky.

Koncem šedesátých let se stal, jak mu přirozenost kázala, stejně akčním reformním komunistou i uznávaným divadelním autorem: hra August, August, August se hrávala skoro na celém světě. A i po okupaci Československa v roce 1968, kdy se stal z Kohouta, původně předsedy komunistické strany pražské pobočky Svazu spisovatelů, disident, o něm bylo stále hodně slyšet až do jeho nuceného odchodu do exilu.

V exilu, kde působil převážně v Rakousku a Německu, patřil mezi jen pár skutečně úspěšných českých spisovatelů, kteří žili v zahraničí. Od roku 1989 pendluje pravidelně mezi Vídní, Prahou a svou milovanou Sázavou a ani tady se nevyhýbá, je-li třeba, protestním akcím. Naposled jsme ho mohli vidět třeba na demonstraci za prosazení stavby Národní knihovny v Praze na Letné od architekta Jana Kaplického.

Ludvík Vaculík je jiný typ: V předvečer svých osmdesátin mi řekl: „Nejprve bych měl říci, že jsem nikdy své narozeniny neslavil a nechtěl slavit a když se něco konalo, tak to vždy zavinili přátelé, rodina nebo tak. Já to nemám rád. Raději slavím každý den a touha po smíření je tím, co tyto dny spojuje. Přiznejme si: narozeniny ničím nevynikají.“

Spisovatel i člověk Ludvík Vaculík je ale nejen muž, který vždy věděl, že nejen k duševní, ale snad i biologické rovnováze je třeba smír, ale zároveň byl urputným rváčem, který si smír chtěl zasloužit, vyvzdorovat, aby byl pro obě strany závazný. A to jak v životě, tak v psaní. Byl a dodnes je událostí v jazyce i v životě. Jeho provokace jsou testy: zkouší tím nás i sebe.

Pan Vaculík není spisovatel konstruktér (nevychází z karteziánského románu a‘la téze jako Milan Kundera), ani pábitel (nevychází z hospodského řečového proudu jako Bohumil Hrabal), ani situační, myšlenkový a jazykový konstruktér (jako Václav Havel), ani dramatik a kronikář (jako Pavel Kohout), ale vychází pouze ze sebeprožívání, upřesňování a osobitého uchopení jazyka. Byl si a je si vědom toho, že právě za těžkých časů se musí osobnost vědomě pěstovat a uvádět v řád, má-li odolat vlivům, které ji chtějí rozbít. Osobnost je pro něj spíš nežli něco stálého a ohraničeného, než pevná sošnost, stálé úsilí o pevnou jednotu, nekonečný proces. Vaculík jako autor z nás dělá svědky tohoto úsilí, a tím se dotýká tajemství skutečné tvorby. Pánové, gratulujeme!

Psáno pro Český rozhlas Plus