Problém zatčení poslanců Tluchoře, Fuchsy a Šnajdra a posléze jejich propuštění vyvolal řadu zásadních otázek, z nichž tu podstatnou formuloval nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který pro Mladou frontu Dnes řekl: "Ti, kteří pomáhali korupci, jsou obviněni, ti, kteří z té korupce profitovali, jsou z obliga." Dodejme, že to způsobilo rozhodnutí Nejvyššího soudu. Doslova řekl: "Může to působit zvláštním dojmem. Na někoho možná i tak, že u nás existují lidé, na něž se trestní zákoník vztahuje v plném rozsahu, zatímco někdo jiný může být jaksi nedotknutelný."

Někteří právníci rozsudek vykládají jinak a z toho je zřejmé i pro laika, že není jednoznačně artikulovaný.

Extrémní názor na zatčení exposlanců má Václav Klaus, který svolal do svého institutu debatu pro pozvaných dvaadvacet účastníků, jejichž jména odmítl sdělit, na téma: Rezignovala demokracie na kontrolu represivní moci? Ve svém příspěvku nabádal k tomu, aby se dostala represivní moc pod kontrolu volených orgánů. Na vině jsou podle něj politici, kteří nevymezili represivním složkám prostor. Klaus řekl: "Tzv. nezávislost rozežírá stát a jeho instituce."

Chceme-li zjistit, z čeho tento rozdílný pohled vyplývá, musíme se podívat hlouběji do historie: V západní Evropě (viz historik Jenö Szücz) najdeme klíč k pochopení společenských a politických vztahů v pojmech smlouvy, vzájemných závazků a osobní důstojnosti. A na cestě, která vede od feudální smlouvy ke smlouvě společenské, najdeme i počátek toho, čemu říkáme západní svobody, právní stát, odpovědnost a autonomie občanské společnosti.

Ruský model se vyvíjel zcela opačně: Stát tam nebyl vytvářen společností, ale naopak si společnost formoval k obrazu svému. A tak tomu bylo již od XII. století, kdy Ivan Hrozný odstranil šlechtu a nahradil ji třídou úředníků jmenovaných státem (kteří navíc často nebyli placeni a žili pouze z úplatků). Podobně tomu je dodnes. Putin jmenuje gubernátory.

Střední Evropa, jak na to upozornil třeba Jacques Rupnik v knize Jiná Evropa, osciluje právě mezi těmito dvěma modely. V XVII. století jsme se ale bohužel díky krizi definitivně odtrhli od Západu. Zatímco Západ se z krize dostal koloniálními výboji, ve střední Evropě zavládlo tzv. druhé nevolnictví (pojem Ivana T. Berendy): šlechtičtí velkostatkáři (Radzwillové v Polsku, Esterházyové v Maďarsku a Lobkowiczové a Schwarzenbergové v Čechách) se snažili vyřešit krizi vysokými nároky na venkovský lid. Zatímco kolonialismus vybudoval na Západě nezávislou silnou vrstvu buržoazie (která tvořila protiváhu šlechtě a duchovenstvu), ve střední Evropě byla tato vrstva velmi slabá: Stát měl větší prostor než v západní Evropě, a toho využil.

A tady jsou někdy nejspíš kořeny zásadního sporu mezi výkladem pana Zemana a pana Klause. Zatímco pan Zeman působil sedm let v Eurojustu a hájí pravidla, která platí ve staré Evropě, podle kterých politici nemohou kontrolovat policii, zvláště když se má zabývat jejich prohřešky, její působnost je vymezena přesně zákonem a její přestupky řeší pouze soudy, naopak státní zastupitelství a justice mají být zcela nezávislé. Pan Klaus by naopak rád navázal na starou praxi, kdy u nás o všem rozhodovali politici a jejich úřednický aparát. Pan Zeman to řekl dost jasně: " Je to pouze o tom, jak se určitá část lidí dokáže vypořádat s tím, že orgány zasáhly na místech, kde po uplynulých dvacet let nebývaly."

Jak z uvedených názorů vyplývá, rozhodnutí Nejvyššího soudu k upřesnění definice imunity nepřispělo. V nedělních Otázkách Václava Moravce předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa řekl: "Zatím to vypadá tak, že právníci se budou dohadovat, když se bude něco domlouvat ve dveřích Sněmovny, jestli to bylo už venku, nebo ještě ve vestibulu." To je evidentně nedůležité. A dodal, že imunita by se měla chápat úzce a vztahovat se na verbální projevy, tvorbu zákonů nebo hlasování o nich, aby nebyl porušen princip rovnosti. Dodejme, že výklad imunity ve starých demokraciích jako je Velká Británie a Francie je restriktivní, tedy užší!

Psáno pro Český rozhlas Plus