To je otázka, kterou si v těchto dnech kladou nejen novináři, ale i někteří politici. A je legitimní, protože ministr Robert Pelikán i jeho první náměstek Michal Franěk přišli na ministerstvo spravedlnosti z ministerstva financí, tedy od Andreje Babiše, majitele Agrofertu, který chce řídit stát jako firmu. Pan ministr si jako první úkol klade vypracovat nový zákon o státním zastupitelství.

Jenže problémy s tímto zákonem již trvají od listopadu, kdy bývalá ministryně Válková seznamovala ve Sněmovně přítomné se svým návrhem: chtěla převzít tzv. rakouský model, který je centralizovaný a staví zástupce do role státních úředníků. Proti tomu se postavil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Její návrh by totiž podřídil státní zástupce ministerstvu.

Tehdejší náměstek a dnešní ministr návrh tehdy tvrdě hájil s tím, že jde o to náš model zbavit centrálně řízeného sovětského modelu a že ve světě existují různé modely. To je sice pravda, ale také tam existuje jiný historický vývoj.

Ve Velké Británii je prokuratura řízena sice vládou, ne ministrem, ale současně generální prokurátor je osoba nezávislá a odpovědná přímo parlamentu a mimo jiné odpovídá také za to, že nedojde k politickému zneužití prokuratury, připomínal profesor Jiří Přibáň. U nás je tomu jinak: Tady je třeba naopak se zbavit podřízenosti, a to by šlo jedině tím, že by se státní zastupitelství vyjmula z přímého vlivu výkonné moci a patřila by pod justici. Výkonná moc by do jejich práce nemohla hovořit, starala by se jen o rozpočet, budovy atd.. A koncem minulého roku ještě pan Pelikán v rozhovoru s Martinem Veselovským prohlásil, že jistá podřízenost ministerstvu je důležitá i kvůli trestní politice. I proti tomuto výroku se právníci ostře ohradili, protože v zemích, kde platí princip legality, je třeba stíhat všechny přestupky a trestné činy. Trestní politika je jen věc legislativy.

Po jmenování ministrem Robert Pelikán řekl, že se jeho představy na podobě normy až na detaily shodují s Pavlem Zemanem. Ten ale mlčí, takže lze tento výrok zatím považovat spíše za rétorickou figuru. Zmíněné detaily jsou totiž zásadní: ministr sice může přistoupit na to, jak to stojí v návrhu, že nejvyšší žalobce je neodvolatelný, ale bude-li mluvit do obsazení jeho zástupců, může si tam dosadit své lidi. A kdyby, jak si přejí někteří advokáti, měl ministr navíc právo trestat žalobce, měl by nástroj na jejich ovládání.

Jenže volání po vyšší odpovědnosti státních zástupců nesmí vést k tomu, aby jim vzalo odvahu. Připomeneme-li si ještě to, co o svém nástupci řekla minulý týden v MF Dnes bývalá ministryně, cituji: „Můj nástupce se mi zdá v nadšení z přípravy posílení soudcovské samosprávy zdrženlivější“ - a i proto, že přiznala, že se jí nepodařilo pana Babiše přesvědčit, o čem je nezávislost justice, je dost pravděpodobné, že rozhodující bitva je teprve před námi.