Dne 2.června 1950 na ÚV KSČ Klement Gottwald řekl: „ …únor 1948 jsme připravovali od roku 1945 a konkrétně od roku 1947.“

Podle historika Karla Kaplana téměř tři měsíce vypracovávalo komunistické vedení taktický postup svého boje o mocenský monopol. Jeho členové nebyli jednotní a počítali proto s pěti variantami:. Zaprvé se získáním většiny národa ve volbách.

Za druhé s přípravou a provedením převratu. Za třetí se změnou mocenských poměrů ještě před volbami. Za čtvrté se změnou mocenského sytému vytvořením nové struktury Národní fronty. Za páté chtěli moc uzurpovat pomocí úřednické vlády.

Druhá strana se na násilné převzetí moci, o kterém se v zahraničí prokazatelně hovořilo, vůbec nepřipravovala. Chovala se jak uhranutá.

Pro potřebu tohoto komentáře jsem vybral jen několik obecně ne příliš známých faktů, aby bylo vidět, s jakou důkladností byl puč chystán a jak nemocný prezident a slabí ministři a vojáci nebyli schopní jakékoliv protiakce.

Dne 13. února došlo ve vládě k ostrým sporům o personální změny v bezpečnosti, ale teprve až 20. února podali nekomunističtí ministři, tedy národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté, demisi. Z komunistických archivů vyplývá, že již 17. a 18. února se sjížděli vybraní příslušníci Sboru národní bezpečnosti do Prahy a hlásili se na velitelství heslem ALFA. Již 17. února část této skupiny obsadila pražský rozhlas. Ministr vnitra Václav Nosek ozbrojil pohotovostní oddíly a naopak, jak sám řekl „ty druhé, to znamená zástupce poslance Hory a Čížka, jsme odzbrojili a svlékli z uniforem.“

Pohraniční stráž byla stažena do blízkosti Prahy: Berouna, Českého Brodu a Brandýsa nad Labem, odtud pak do pražských kasáren v Ruzyni, Vršovicích a na hlavní velitelství SNB v Bubenči. Tohle všechno museli vojáci i demokratičtí politici vědět, ale neučinili proti tomu nic. Dne 23. února došlo k obsazování sekretariátu sociální demokracie tzv. levicí ve straně a sekretariátu národně socialistické strany. Ladislav Mňačko pak napsal, že všecko měli důkladně připravené, v kancelářích přesně věděli, kde mají hledat jaké dokumenty.

Únorová krize ještě neskončila a Státní bezpečnost již začala zatýkat. Podle Kaplana byli prvními zatčenými z 23. a 24. února „národněsocialističtí spiklenci“ - štábní kapitán Jaroslav Němeček a kapitán Teichmann, kteří byli podezíráni z puče, na který se však nikdo nepřipravoval. (o jednadvacet let později byli rehabilitováni.) Tentýž den byl zatčen lidovecký poslanec ing. Rostislav Sochorec, představitel Jednotného svazu českých zemědělců a dr. Marjanka. Naši politici stále nechápali, že takovému jednání se nedá čelit demisí, a armáda nebyla schopná jakéhokoliv samostatného rozhodování, ač mezi důstojníky byli i ti, co se vrátili z Anglie.

Jediný známý veřejný protest zorganizovali právě poprvé 23. února a podruhé 25. února studenti. Zástupci první demonstrace se sešli i s prezidentem Benešem, který jim sdělil, že hodlá vzniklou krizi řešit parlamentním způsobem. Podruhé je již Beneš nepřijal a vzkázal, že krize je vyřešena. Zřejmě ho ani nenapadlo navštívit nějaká kasárna, podpořit vojáky a vydat rozkaz k zastavení puče.

Po puči parlament zasedal poprvé až 10. března za účasti 241 poslanců (devět mělo dovolenou, šest rezignovalo na mandát a 44 se zdrželo neznámo kde). Poslanci vyslechli programové prohlášení nové vlády a dva dny o něm diskutovali. Druhý den se hlasovalo za účasti již jen 230 ze tří set poslanců. Prohlášení bylo schváleno všemi hlasy, proti nehlasoval nikdo a nikdo se rovněž nezdržel hlasování.

Václav Kopecký později napsal v knize ČSR a KSČ, že z obavy, aby jednomyslnost při hlasování v Národním shromáždění nebudila dojem vynuceného zglajchšaltování, přímo prosili některé poslance, o nichž věděli, že s nimi nesouhlasí, aby hlasovali proti nebo se alespoň zdrželi hlasování. Prý je ujišťovali, že se jim nic nestane, nabízeli všemožné záruky, ale nebylo to nic platné. Všichni se báli.

Politická krajina bez nejsilnější předválečné agrární strany a republika bez tří milionů Němců a asi dvou set tisíc Židů, kteří dohromady představovali početně velký podíl mezi nejbohatší a střední třídou, tedy hrdých lidí zvyklých prosazovat své zájmy, byla evidentně nenapravitelně poškozená. Zmrzačená společnost se nebrání, myslí jen na přežití. A přijde-li ale takhle o svobodu bez odporu dvakrát za deset let, je její poškození ještě hlubší: genetické. Podle Prokopa Drtiny Edvard Beneš věděl a říkal: „Podruhé se kapitulace již nesmí opakovat. Víckrát se takto vzdát nesmíme.“ Drtina dodává: A při nejbližší příležitosti učinil dokonce sám totéž. Nezradil jen národ, ale i sám sebe.

Jistá naděje nejméně do roku 1946 ještě pro Československo přesto asi byla. Na začátku roku 1947 upozornil Ferdinand Peroutka na článek časopisu Live, v němž vyšla mapa Evropy, na níž byl vyznačen stav demokracie v různých zemích. Státy, ve kterých svoboda byla potlačena, měly červenou barvu, ty státy, kde byla na vážkách, měly barvu šedou a ty země, v nichž státní zřízení nebylo možné zpochybnit, měly barvu bílou. Československo bylo tehdy ještě bílé.

Post Scriptum:
Zmrzačování národa však pokračovalo: Podle posledních oficiálních statistik od února 1948 do listopadu 1989 bylo u nás z politických důvodů odsouzeno 208 000 lidí, z toho 4 500 ve vězení zemřelo. 179 000 lidí emigrovalo a na hranicích při pokusu o opuštění republiky jich bylo 374 osob zastřeleno. Ve stejné době bylo z politických důvodů popraveno 254 lidí, mezi kterými byla jedna žena.

Odhady počtu postižených únorovým pučem jsou ale mnohem větší. Historik Antonín Kaplan ve Zprávě o organizovaném násilí uvádí, že jen při bezprostředních čistkách po únoru 1948 muselo opustit svá zaměstnání mezi 25 až 28 tisíci lidí a během dvou let se toto číslo zvýšilo desetkrát. Po roce 1968 se podobná negativní selekce opakovala: šanci na lepší budoucnost měl jen ten, kdo byl ochoten veřejně poničit svou duši. Republiku tehdy opustilo dalších nejméně 100 000 lidí.