Politická psychologie zkoumá chování politiků a hledá motivy jejich výstupů. Aby se v takto vymezeném poli mohla pohybovat, zabývá se nejrůznějšími dílčími aspekty a jedním z nich je politická socializace, tedy vyšetřuje a pojmenovává proces získávání politické kompetentnosti. Podíváme-li se pod tímto úhlem na naše tři přední politické představitele Havla, Klause a Zemana, zahlédneme tři odlišné typy - jak říká profesor Milan Nakonečný - sociální politické inteligence.

Pan Václav Havel vykazoval zejména hned po listopadu 1989 vysoký stupeň politické kompetentnosti při demokratizaci země. Svou disidentskou minulostí a svým slovníkem oslovoval hlavně mladé lidi, kteří se starým systémem již nechtěli mít nic společného a starší generaci, která ještě v ozvěnách byla spjata s první republikou.

Pan Václav Klaus vykázal vysoký stupeň komptentnosti v druhé etapě při měnové politice a zformování standardního stranického systému země. Platí to zejména pro léta 1991 až 1994. Svou minulostí jako vůdčí osobnost neoficiální české ekonomické obce a svým slovníkem oslovoval převážně střední generaci, kterou zval k účasti na velkolepé společenské proměně a promíjel ji selhání v minulosti.

Otázky, na které budeme hledat odpověď, jsou: Jakou kompetenci lze připsat v následujících letech panu Miloši Zemanovi? Čím obohatil tuto společnost? Jak se vymezoval?

Myslím, že kromě sjednocení jistého typu lidí do jedné politické strany, což se týkalo předchozí eptapy, která byla dovršena v roce 1996 respektive 1998, lze i s tímto malým odstupem nejspíš říci, že tuto společnost neobohatil ničím, jen soustavně poškozoval rodící se politickou kulturu země. Vymezoval se zásadně negativně: šel vládě po krku, stranické legitimace chtěl vázat do kůže svých protivníků, země byla podle něj spálená a plná zlodějů a tunelářů. Když mu někdo připomněl sliby či rozpory, byl pro něj hnůj. Jeho slovník ho jednoznačně usvědčuje z toho, že se obracel na lidi frustrované, nespokojené, jejichž očekávání a ambice nebyly naplněny. A takových lidí je po každé výrazné změně ve společnosti dost nejen kvůli tomu, že každá vláda, která se na změnách podílí, udělá nutně chyby a nedodrží všechny sliby, ale také proto, že dost lidí při střetu s tvrdou skutečností neobstojí. Zeman tedy svou politickou kompetenci založil na přesné diagnóze stavu společnosti po velké změně, a tím vyšel vstříc veřejné poptávce dosti velkého počtu různorodých občanů, kteří hledali viníka či viníky za svá osobní selhání nebo se chtěli jen podílet na moci a z toho vyplývajících výhodách.

Miloš Zeman a jeho dva převleky

Každé roli ve společnosti odpovídá jiná image. Ten, který image vytváří, je imagemaker, tedy tvůrce toho, čemu říkají odborníci „psychický otisk reality subjektivně přepracovaný do formy dojmu“. Pan Miloš Zeman, bývalý premiér, neúspěšný kandidát na prezidenta a důchodce z Vysočiny je imagemaker amatér. Dvakrát za patnáct let si vytvářil nový obraz sám.

Podívejme se nejprve na to, jak pracoval na svém obrazu ve společnosti jako kandidát na premiéra a jako premiér a pak jaký obraz si snažil vytvořit jako kandidát na prezidenta a důchodce z Vysočiny.

Když se snažil Miloš Zeman dostat do Strakovy akademie, okázale nedbal na své oblečení. Typické byly jeho ohnuté límečky u košile, nevkusné kravaty a pomačkané šaty, které ostře kontrastovaly s vždy dokonale oblečeným Václavem Klausem. V tomto kostýmu pracoval nejčastěji s již zmíněnými pojmy „spálená země“ a „tunelář“. Sto tisíc jich chtěl dostat „do tepláků“, tedy do kriminálu. Už převlek i tento metaforický slovník a cílová skupina, pro kterou byl určen, má silnou vypovídací hodnotu o tom, kdo ho používá. S těmito pojmy nepracuje člověk s jeho vzděláním, když hovoří s partnery, ale takhle mluví intelektuál v hostinci třetí cenové skupiny, aby se přizpůsobil společnosti. A tak činí většinou proto, že se za to, čím je, stydí, nebo proto, že si myslí, že jinak by mu jeho cílová skupina, kterou chce jako své voliče oslovit, nerozuměla.

S tímto hospodským výrazivem, které je sociální skupině s nejnižším vzděláním dostatečně srozumitelné a které pro svou neurčitost a nepřesnost je nežalovatelné, vyhrál Miloš Zeman volby. Jeho teze, že většina voličů sociální demokracie se musí rekrutovat z hostinců třetí cenové skupiny, neboť jsme tradičně národ plebejský, se potvrdila a Zeman jako premiér mohl přitvrdit.

Zhrubnutí premiéra v době jeho vládnutí se nejzřetelněji projevilo tehdy, když se vracel ke kauze Bamberk, která mohla ohrozit jeho vítězství ve volbách v roce 1998 a při komentování kauzy Olovo v roce 2000. V obou případech se dostal do střetu s novináři. Jeho slovník propadl ještě o patro níž do čtvrté cenové skupiny a ty, kteří pochybné praktiky jeho vládní kamarily odhalovali, již jen hrubě urážel. Z této doby pocházejí známé výroky: „Trápí mě ten póvl a ten hnůj, kterým část české žurnalistiky prochází. Dokazuje to, že novináři jsou blbí.“ Nebo: „Dospěl jsem k názoru, že novináři jsou hyeny a že je zapotřebí je zničit ohněm a mečem.“ A i když v sobotu 7. října 2000 otisklo Právo jeho článek Konec mé války s komentátory, nedokázal se udžet na rovině věcných argumentů a naplnil očekávání svých voličů, když napsal: „I když se novináři vydávají za hlídací psy demokracie, nejsou v české společnosti pitbully, ale spíše degenerovanými podvraťáky.“

Zemanova praktická finanční politika ale ve výsledku – v porovnání s jeho následovníky – nebyla scestná, jak napsal ekonom Pavel Kohout, protože stát nezadlužila a neřídila se populistickými sliby. Nezapřel, že původním vzděláním je ekonom.

Ale vraťme se k jeho rolím: Zatímco Zeman jako premiér se stylizoval do role intelektuála, který se přizpůsobuje sociologické struktuře svého národa, o čtyři měsíce později, po odchodu z Úřadu vlády na Vysočinu, vyrazil ke ztěči na Hrad ve flanelové košili, manšestrákách a pruhovaných bačkorách s kominíčkem, tedy v převleku za českého Honzu, jako jeden z bezejmenné většiny českých lidiček, který to z malé české chaloupky - v níž hodně o samotě četl - někam dotáhl. Protože byl starší a unavenější, s lulkou a skleničkou becherovky v rukách směrem k novinářům říkal: „Pohrdání se změnilo v lhostejnost, což považuji za korektní vztah.“ Předstíral, že by byl druhý Antonín Zápotocký, lidový prezident, který utíkal ochrance, aby si zaskočil za svými chlapy do hospody, kterých se chce ve svém úřadě co nejvíce zastávat. Dělal, že o post prezidenta nestojí.

Jak tuto roli myslel upřímně, prozradil na sebe tehdy v rozhovoru s MF Dnes, když řekl, že změnil názor na prezidentského kandidáta Otakara Motejla po té, co jako ombudsman podal ústavní stížnost vůči regulaci nájemného, čímž se postavil jednoznačně na stranu majitelů domů.

Tato účelová konstrukce, kterou mu bohužel žádní novináři tehdy nevyčetli, nás totiž upozorňovala na to, že jeho role byla falešná, že nechtěl jen tak mimochodem pomoci národu, když bude v nouzi a nebude žádný jiný průchodný kandidát, ale že o prezidentský trůn chtěl silně bojovat a je ochoten použít v tomto boji jakýchkoliv prostředů. Pan Motejl není politik, ale ochránce lidských práv a jako takový musel hájit jedno ze základních práv, a to je právo na nedotknutelnost soukromého majetku. Tohle Miloš Zeman moc dobře věděl, když se mu to ale hodilo, zapomněl na to a falešně obviňoval soka v klání o prezidentský stolec. Když ve volbách na prezidenta neuspěl díky zradě vlastních poslanců a levice vůbec, odstěhoval se definitivně do Nového Veselí.

Zemanovy nízké a urážlivé bonmoty a jeho pustý populismus s odstupem času zřetelněji poukazují na dvě věci: Zaprvé, že neměl cit pro obecně uznanou míru, že je tudíž nemocně zahleděn pouze sám do sebe a kolem sebe má už jen zrcadla a žádná okna. A zadruhé, že jeho schopnost říkat to, co si myslí, že od něj chce někdo slyšet, je větší, než říkat to, co si on sám skutečně myslí. Dnes to může vypadat dokonce tak, že Miloš Zeman si postupně nemyslel už vůbec nic a časem říkal jen to, co si myslel, že bude zvyšovat jeho volební preference a moc uvnitř strany. Tak se choval i při psaní svých dvoudílných politických pamětí Jak jsem se mýlil v politice a Vzestup a pád české sociální demokracie (viz příloha), i při nejrůznějších manévrech pomocí kterých chtěl manipulovat z Vysočiny sociální demokracií. Jako se význačně podílel na odstranění Stanislava Grosse a Vladimíra Špidly z čela sociální demokracie, tak svým načasovaným vystoupením ze sociální demokracie na 21. března 2007, tedy čtyři dny před volbami předsedy, se pokusil odstranit z čela strany Jiřího Paroubka. To se mu nepovedlo, ale alespoň ho silně oslabil. Jiří Paroubek byl zvolen jen šedesáti procenty hlasů, což je nejhorší výsledek v sociální demokracii, jakým byl předseda zvolen po roce 1989, když neměl protikandidáta. Miloš Zeman sociální demokracii neustále od odchodu z čela strany škodí, celou dobu chce ať vědomě či podvědomě jen sobě a ostatním dokázat, že on byl ten nejlepší. Jestliže v první fázi byl úspěšným politikem, druhá fáze už na něj prozrazuje, že jen politikaří, že v něm není už vůbec nic než hypetrofovaná touha po tom být vidět, slyšet a vládnout či alespoň z pozadí vládnutí ovlivňovat.

Miloš Zeman nebyl velkým politikem

Proto lze říci, zpětně, že Zeman - ač sociální demokracii vyhrál volby – nebyl nejspíš velkým politikem, protože do politiky vnesl manýry, kterých se dodneska těžko zbavujeme: kromě toho, že snížil politickou kulturu ve verbální rovině, nezvládl ani praktické vládnutí ač ledascos prosadil, protože ho přenechal lobbyistům: strukturu armády vládě určovala zbrojní lobby, stavbu D47 dálniční lobby a velení policie se přímo napojilo na sociální demokracii atd. A jistě nebyl Zeman ani vtipný, protože humor, řečeno s Poláčkem, spočívá jen na relativitě. Humorista je básník, jenž ze dvou prvků, ze dvou situací vytváří komický pandant ke vznešené nedostupnosti. Co mu nelze určitě upřít, že byl dobrý parlamentní řečník, asi nejlepší ze všech, jakého jsme po listopadu v politice měli. Podle komentátora Bohumila Pečinky na něj kamarádi z mládí prozradili, že si projevy cvičil doma před zrcadlem. My můžeme dodat, že totéž dělal Hitler.Jenom s tímto kladem ale politik vystačit určitě nemůže. Jaký byl ale doopravdy Miloš Zeman politik, ukáže až historie, která bude moci v delším časovém horizontu zkoumat deformace, které se za jeho vlády v naší politice zabydlely.

Co lze ale již dnes zkoumat, je jeho jazyk: Řeknete-li někomu něco hrubého, sprostého a neotesaného, jako to dělal a dělá dodnes Miloš Zeman, po čemž ústa zapáchají, nesdělujete o tom člověku či skupině lidí zhola nic. K nadávce, zvlášt opakované, z které se stává klišé, se člověk uchyluje buď v afektu, který zatemňuje mozek, nebo z důvodů vnitřní nedostatečnosti. Klišé je ustálený automatizovaný obrat, z něhož se častým užíváním vytratil obsah, není nositelem informace, je pouhou nálepkou. Používá-li někdo nadávky-klišé opakovaně při označování stejných subjektů, z klišé se stává kýč. Tyto nadávky už nemají žádnou hodnotu.

Vulgární sdělení je pouze výpovědí o smrdutém autorovi, o jeho vnitřním nastrojení, úrovni a vychování. Určitě na autora prozrazuje neochotu o svých protivnících přesně myslet. Voličů ani svých stranických kolegů si moc neváží, demokracie je pro něj namáhavý způsob spravování země a simulakr je naopak přijatelný způsob k odvádění pozornosti. Psychiatr by zřejmě musel konstatovat, že jde o osobnost sebestřednou, kterou kladné vlastnosti na bližních moc nezajímají, která je nevyrovnaná, vnitřně lehce zranitelná, jež si nevěří a používáním klišé, bonmotů a simulakrů se snaží zamlžit před sebou zrcadlo, aby se náhodou nezahlédla. Potvrzuje to i vysoká míra stylizace jeho pohybů. Můj starý učitel češtiny by řekl: Nedokrasovědec.

Karel Hvížďala

P.S. Pro zájemce za tento text připojuji starší a obsáhlejší esej původně napsaný pro Reflex, v kterém analyzuji nezodpovědný přístup k faktům Miloše Zemana v knize Vzestup a pád sociální demokracie.


Nezodpovědný narcis a média

Jak u nás nefunguje veřejný prostor a co si díky tomu beztrestně mohou politici dovolit, je možné ukázat na knize Miloše Zemana (1944), původním povoláním prognostika a analytika, v letech 1998 až 2002 předsedy vlády za sociální demokracii. Kniha se jmenuje Vzestup a pád české sociální demokracie a má podtitul Politický horor. Vyšla v roce 2006. Text je rozdělen do třech oddílů Vzestup, Pád a Jak z toho ven, tedy struktura knihy i názvy jednotlivých kapitol (Hodnoty, Zájmy,Voliči, Program atd.) budí dojem, že jde o seriózní práci.Tento kritický esej hledá odpověď na podotázku: O jaký žánr doopravdy jde, co vypovídá o autorovi a jak tuto knihu reflektují média, politici a veřejný prostor jako takový?

Národní politika

Tato otázka je zajímavá již proto, že si autor v knize vyřizuje s médii účty. Podívejme se, jakým způsobem to činí. Na str.78 se můžeme dočíst: „Jako student jsem velice rád chodil do univerzitní knihovny, kde jsem se mohl dostat k archivním ročníkům Národní politiky, zvané Čubička. Zaujal mne zejména úvodníkář tohoto deníku, který se tuším jmenoval Scheinost. Jeho aktivistické články se v průběhu prvních let stupňovaly a vrcholu dosáhly v době vyhlazení Lidic, kdy Scheinost dojatě děkoval velkoněmecké říši za její shovívavost a vybízel k ještě razantnějšímu zásahům vůči odpůrcům nacismu. Tyto verbální průjmy odhalující prostituující tvář tehdejší české žurnalistiky pak pokračovaly až do roku 1943. Po Stalingradu se Scheinost na nějaký čas odmlčel. Po několika měsících však od něho v Národní politice opět vyšel úvodník, tentokrát na téma malování kraslic na Českomoravské vysočině. Obdobná národopisná témata volil i v dalších měsících a po invazi do Normandie se zdálo, že není kvalifikovanějšího odborníka na tuto oblast.“

Ve skutečnosti tomu ale bylo s panem Janem Scheinostem přesně opačně: Noviny Národní politika byly založené v roce 1885 v Praze (Lidové noviny vycházely v Brně a byly založeny až v roce 1893, a prestižní Národní listy až v roce 1894 založil Julius Grégr), patřily tedy k nejstarším novinám a vyvinuly se ze staročeského německy psaného listu Politik, nešlo o žádný bulvár. V prvních letech okupace byl v Národní politice šéfredaktorem Dr.Václav Crha a odpovědným redaktorem Dr.František Bauer. Většina úvodníků je od šéfredaktora Crhy (třeba Neúnavná práce ve prospěch zbraní Říše 1.1.1943, Evropský význam Adolfa Hitlera z 20.4.1943 atd.) či pánů Hradečného, Hromady, Kosiny a dalších. Články pana Jana Scheinosta – alespoň v ročnících, které se půjčují a nejsou poškozené – najdeme většinou uvnitř listu jako například 3.dubna 1940 Přirozený zákon o ročním výročí založení Národního souručenství, či 3. března 1943, kdy pro fejeton napsal text s názvem Beseda o Karlu Schulzovi. V roce 1943 k Velikonocům napsal do Národní politiky článek Jaromír Laušman a jmenoval se Staropražská oratoria pašijová (mimochodem do této rubriky psali i pánové Jaromír Hořec, Jan Grossmann či Rudolf Deyl velice slušné články).V době, kdy se měl podle Zemana Scheinost odmlčet a věnovat se kraslicím, byl 1. května 1943 – tedy po bitvě o Stalingrad, která skončila 30.ledna 1943 - jmenován šéfredaktorem a od té doby všechny zásadní úvodníky jsou od něho. Uvedu několik příkladů: Katyň mluví k našemu národu (9.5.1943), Konec materialistického věku (13.6.1943), Pohled evropský a český (3.9.1943), Osud a výhoda (16.1.1944), Rozřešení české otázky (15.3.1944), Tragedie osvobozených (1.12.1944), O budoucnosti střední Evropy (3.1.1945), Buď anebo (15.3.1945). Noviny jsou v té době stále méně objemné, až ke konci vycházejí jen na jednom listu a tiráž se jménem panem Scheinosta se přesouvá od 22.3.1945 do záhlaví. Počet šéfredaktorových úvodníků přibývá, namátkou připomenu Tohle se nedělá (28.3.1945), Mraky houstnou (4.4.1945). Poslední číslo Národní politiky se šéfredaktorem Janem Scheinostem se objevilo v trafikách 4.5.1945. Další vydání vyšlo až 10.května a jako šéfredaktor byl uveden dosavadní odpovědný redaktor Dr.František Bauer. Od 15. 5.1945 se změnil název novin na Práce, šéfredaktor není uveden, jen telefonní čísla do redakce na Václavském náměstí jsou stejná 393-54-6 a do vrátnice 393-50. Pan Jan Scheinost byl po válce odsouzen k 22 měsícům nepodmíněně a začátkem šedesátých let (1963?), po neúspěšném přechodu do Západního Německa, spáchal ve vězení sebevraždu.

Mladá fronta Dnes a Vili Buchert

Na str.82 se můžeme dočíst o zástupci šéfredaktora Mladé fronty Dnes Viliamu Buchertovi toto: „V průběhu rozhovoru jsem mu (Buchertovi) vysvětloval, proč jsem pro jednotnou fiskální politiku Evropské unie včetně jednotného daňového systému. Jako argument jsem uvedl, že daňový dumping by nás dovedl do daňových oáz a do nadvlády off-shore companies (společnosti evidovaných v těchto oazách, doslovně společností mimo pobřeží). Zeptal jsem se pana Bucherta, vzhledem ke své skepsi vůči znalostem českých novinářů, zda ví, co je to off-shore company… Protože nevynikám zvláštní zdvořilostí, poprosil jsem ho, aby mi tento pojem vysvětlil. Dozvěděl jsem se, že off-shore company znamená kompenzační platbu. Kompenzační platba se v běžné terminologii označuje jako offset. S výjimkou prvních tří písmen nemá naprosto nic společného s off-shore company. Nepochybuji však, že pan Buchert napíše zasvěcený článek o obojím.“

Pana Bucherta jsem požádal o vyjádření a tady je: „ Rozhovor jsem dělal pro náš Víkend, nevím proč jsme se dostali k tématu off-shore company, Zeman se mě na to zeptal, já jsem něco odpověděl a skutečně má odpověď nebyla přesná, ale nikdy jsem například nevyslovil to, co on tvrdí: že jde o kompenzační platby (to já skutečně ani nevím, co to je). Pak to ovšem pokračovalo tak, že jsem se ho zeptal na něco, co zase nevěděl on. Proto jsem řekl: nebudeme si nic dokazovat, necháme toho, což se skutečně stalo. Druhá půlka tam už není, protože “mistr” byl také chycen, a to se do knihy nehodí.”

Tedy jako Jan Scheinost nebyl zbabělý novinář, jak se nám snaží Miloš Zeman namluvit, ale zarytý nacista (a katolík) nenávidějící bolševiky až do samého sklonku války, tak Viliam Buchert není hloupý ekonomický redaktor, o ekonomice nikdy nepsal, vždy se zajímal o zahraniční a v poslední době i o vnitřní politiku. Patří mezi uznávané odborníky na Dálný Východ.

Omšelé klišé a bonmoty

Médií se týká i pasáž na straně 70, v níž Miloš Zeman odsuzuje občanské iniciativy a tzv. televizní krizi z vánoc roku 2000, o níž píše: “Několik novinářů jejichž honoráře byly ohroženy, spustilo pokřik o ohrožení svobody slova. S odstupem času lze konstatovat, že svoboda slova ohrožena nebyla, ohroženy byly právě tyto honoráře.“

Shodou okolností skoro ve stejnou dobu, kdy kniha vyšla, byla zveřejněna zpráva Open Society Institute, která je výsledkem dlouhodobého průzkumu a ta potvrzuje to, proti čemu tehdy novináři protestovali: že Česká televize je dlouhodobě pod politickým tlakem a naopak komerční televize nejsou nijak regulované. Jak známo, nepodařilo se nám oddělit Českou televizi dostatečně od vlivu politických stran: do rad jsou nominováni členové na doporučení politických stran a schvaluje je parlament. Proto se ČT přezdívá v Bruselu parlamentní televize.

Na straně 84 autor odpovídá na otázku: Proč jsou média pravicová? Odpověď zní: „Zisky médií však v rozporu s převažujícím mínění nepřinášejí čtenáři, ale inzerenti. Inzerují velké podniky a v jejich zájmu se také odehrává režie listu. Velkopodnikatelé tak mají v rukou zbraň, kterou zcela pochopitelně používají v politickém boji. Jestliže se ptáme, proč voličský potenciál sociální demokracie není do mrtě využit, pak masivní mediální protipalba je jednou z odpovědí.“

V tomto případě jde o zavilou nenávist, která obrací naruby omšelé klišé, že všechna média jsou levicová (ve Spojených státech liberální), viz třeba nedávno u nás vydaná kniha Bernarda Goldberga Jak novináři manipulují, k níž napsal předmluvu tiskový mluvčí prezidenta republiky Petr Hájek. Ten nad knihou potěšeně jásá a tvrdí: “Média jsou převážně levicová z definice, ze své podstaty…Naprostá většina našich médií a žurnalistů – až na výjimky, které potvrzují pravidlo – je jednoznačně levicová…“. V levicovosti médií vidí Petr Hájek „soumrak médií“.

Takhle je možné ale rozebírat i pasáže věnované sociální demokracii, v nichž si autor nejen nechutně vyřizuje osobní účty, ale i zcela protiřečí. Již na záložce cituje sám sebe a tvrdí, že základní manažerské pravidlo zní: „Řídící pracovník se má obklopit lidmi, kteří jsou chytřejší než on sám… Ve většině politiků totiž doutná skrytý komplex méněcennosti a z toho vyvěrající obava, aby je někdo nezastínil. Proto si vybírají spolupracovníky s výrazným deficitem inteligence, u nichž toto nebezpečí nehrozí.“ Na straně 144 se pak dočteme, že to měl s výběrem následovníků ze svého okolí těžké, protože si mohl vybrat jen ze dvou možností: Mezi psychicky slabým panem Špidlou a klientelisticky zatíženým panem Grossem. Vybral si tedy menší zlo. Ergo kladívko: Obklopil se lidmi pouze s výrazným deficitem inteligence.

Na straně 80 se dozvíme: „Rudoprávník Kojzar nedávno v Haló novinách napsal, že rozsudek nad Miladou Horákovou byl v zásadě oprávněný, akorát měla místo trestu smrti dostat víceletý žalář. Je opravdu možné spolupracovat s komunistickou stranou, pokud zaměstnává takové hnusy?“ Na straně 116 ale najdeme Zemanovo doporučení: “Volte jinou levicovou stranu, v daném případě KSČM.“ Tyto případy hovoří o autorově lajdáckosti a budí podezření, že pan Zeman po sobě rukopis ani nečetl, či dokonce o arogantní představě o své dokonalosti, která ho opravňuje k čemukoliv.
Zcela vzdálené od skutečnosti jsou i Zemanovy bonmoty, které ale zcela svévolně zacházejí s konkrétními reáliemi. Na straně 137 se dočteme, že „italský úřad pro správu vodovodů ve východní Africe byl zrušen až v roce 1957, třebaže Itálie ztratila své východoafrické kolonie už vroce 1942“. Jenže Italové měli pod egidou OSN třeba nad Somálskem správu až do roku 1963.

Všechny uvedené zjevné lapsusy ukazují dle psychiatrů na jednu úchylku: maligní narcisismus (Martin Bubr), který se projevuje trváním na „tvrzení nehledě na důkazy“, který je u Miloše Zemana zřejmě spojen ještě s nemocí z povolání. Jako prognostik byl nucen konstruovat budoucnost, vytvářet modely budoucnosti a tehdy se naučil zřejmě pracovat s utkvělou představou, do které pak dosazoval fakta, nebo si je upravoval tak, aby mu vymyšlený obraz dotvářela, ilustrovala. Na stejném principu v této knize pracuje Miloš Zeman s minulostí i přítomností a protože je dobrý rétor, činí tak s šaramantní (i když začasté i fekální) snadností..

Erich Fromm tvrdil, že naše schopnost rozhodování se proměňuje s naší životní zkušeností. Čím déle děláme špatná rozhodnutí, tím více se naše srdce zatvrzují, čím častěji volíme správná rozhodnutí, tím jsou naše srdce jemnější. Z hrubostí, jichž v knize najdeme přehršli, lze usuzovat u Miloše Zemana spíše na první variantu. Poslední kniha Miloše Zemana tedy není ani politickou beletrií (Jiří Paroubek) ani politickým hororem (Miloš Zeman), ale spíše diagnózou (zjištěním poškození).

Reflexe médií

Česká celostátní tištěná média velkou většinou (výjimkou byly Hospodářské noviny, které se soustředily na prognózy) se bohužel zcela vyhnula analýze knihy i osobnosti autora a díky svému posunu v zaměření, který je tlačí od transféru informací k transféru emocí, se soustředila na citace a tematizování nejmarkantnějších hrubostí.

Poprvé větší prostor nové knize Miloše Zemana věnovala MFD (která ale jako jediná nepřetiskla oficiálně zaslanou ukázku z rukopisu a obstarala si načerno celý text) dne 16.února. Na titulní stránce najdeme článek s názvem Kolovaly fámy, že Špidlu vydírali, píše Zeman. Text se podrobně zabývá nejhnusnějšími pasážemi z celé knihy, v nichž autor cituje jen ničím nepodložené pomluvy a provokativním zvoláním: Kdo nechce volit, ať volí komunisty. Ke knize se ještě jednou celou tiskovou stranou vrací tento nejčtenější deník 21. února mikrorozhovorem s Jiřím Paroubkem, srovnáním knihy Miloše Zemana s knihou Jana Žáčka o premiérovi Paroubkovi a články o nakladatelském bulváru, Zemanově nereálném socialismu a připomenutím jeho varování, abychom se nestali „romskou kolonií“.Věcným tónem o knize psal v tomto deníku 18.února ve svém zápisníku jen Josef Chuchma, který v něm uvádí na pravou míru pomluvy o Vladimíru Špidlovi. Podobně jako MFD se knize věnovaly i Lidové noviny (ty přinesly dokonce v sobotu 11.února s M.Z. i celostránkový rozhovor), Právo a další média.

Tato kniha i její reflexe v médiích je zřejmě skutečným zrcadlem naší společnosti, pro níž je v roce 2006 typické, že se nedokáže od hrubosti bývalého premiéra náležitě distancovat: všichni se snaží na jeho pokleslosti levně vydělat a omlouvají si to tím, že tvrdí: přetiskováním největších nehorázností zabraňujeme jeho zvolení za prezidenta.

Způsob ohlasu v médiích jen potvrzuje to, co říká na základě průzkumů Jan Hartl ze STEM: “Charakter naší politiky je dlouhodobě neurčitý, věcně nezakotvený, zato však plný emotivních perzonálních útoků, které maskují tuto věcnou prázdnotu.“ A na trhu nejspíš neexistuje médium, které by se do zevrubnější analýzy publikace a způsobu práce s konkrétními reáliemi mohlo pustit, aniž by mělo strach, že ztratí čtenáře. Důsledek: Místo deratizace, o které autor v knížce často hovoří, u nás řada politiků, někteří novináři i Miloš Zeman do veřejného prostoru smrduté krysy slov vypouštějí (byť třeba kriticky), a tím se podílejí na dalším zhoršování jeho stavu: jen kašírují bezradnost. Západní kultura, ke které jsme se po létech opět připojili, je však mimo jiné charakterizována vyvinutou sebereflexí a schopnosti se korigovat. Maska sebereflexi znemožňuje, zabraňuje nám podívat se do zrcadla.

Miloši Zemanovi i naší společnosti chybí všechny tři druhy odpovědnosti: nejobecnější (vyplývající z etických norem - responsibility), ta, která vyplývá z možnosti být pohnán k odpovědnosti (vyvěrající ze sociálních vazeb – accountability) i ta, která ho přesahuje (vycházející z potřeb lidí, které zastupuje – responsiveness). Zemanova kniha, reakce na ni i jeho vystupování jen zrychlují krizi vedení naší společnosti. Vlastně opakujeme stále stejnou chybu: milujeme víc drby a patetická či lyrická gesta (ničící základní normy) než konkrétní fakta a činy (vytvářející a upevňující tyto normy, jak dokládá prodaných 135 tisíc výtisků předešlé knihy Jak jsem se mýlil v politice), což nám vyčítali kdysi Rakušané a mezi válkami třeba Ferdinand Peroutka. Miloš Zeman je ztělesněním této naší úchylky, má nulovou morální kompetenci, svět pro něj existuje jen proto, aby ho exhibicionisticky poškozoval.